neděle 19. srpna 2012

Almaty

Nyní zase trochu teorie :) Ráda bych vás blíže seznámila s městem, kde budu další rok bydlet - s Almaty. 


Almaty ztratilo status hlavního města Kazachstánu v roce 1997, přesto je dodnes finančním, kulturním, obchodním a vzdělávacím centrem. V porovnání s evropskými městy, nemá Almaty téměř žádnou historii. V roce 1854 zde byla postavena pevnost, kterou Rusové pojmenovali Věrnij. Město se ovšem nestačilo pořádně rozvinout protože 28.května 1887 bylo postiženo zemětřesením, které ho téměř celé zničilo. Udává se, že zbylo pouze 6 budov, jednou z nich je dřevěný kostel svatého Nanebevzetí od architekta Zenkova.

V roce 1921 bylo město přejmenováno na Alma-Ata a o 8 let později se stalo hlavním městem Kazažské autonomní sovětské socialistické republiky. Během 2. světové války sem bylo ze Sovětského svazu přestěhováno několik továren, politických a kulturních organizací. Největší stavební rozvoj byl zaznamenán v 50. letech 20. století.Po rozpadu Sovětského svazu došlo k přejmenování Alma-Ata na Almaty. Zajímavé je, že v Rusku je město stále označováno jako Alma-Ata. V roce 1995 vydal prezident Ruské ferederace nařízení na "psaní názvů států – bývalých sovětských republik a jejich hlavních měst“, takže v oficiálních dokumentech musí všichni úředníci Ruska nazávat hlavní město Kazachstánu - Alma-Ata. 

socha jablka na nedalekém Kok-Tobe
Co vlastně název Almaty znamená? V překladu to je něco jako "jabloňový." Almaty je totiž velmi úzce s jablky spojeno. Na úpatí hor Ťian Sian rostly divoké jabloně, z kterých byly vyšlechtěny dnešní odrůdy jablek. Sady byly po rozpadu Sovětského svazu vykáceny a nahrazeny výstavbou nových domů a obchodních rezidenci, což očividně vůbec nepřispívá k ekologické situaci města. 

Symbolem města je sněžný leopard, který žije v místních horách a je patří mezi chráněné druhy. Nicméně symbol jablek, můžete vidět na každém rohu, především v podobě fontnán :)

Centrum města - mapa
Město Almaty je z jižní části obklopeno horami a na severu se začínají už objevovat pouště a polopouště. Výškový rozdíl mezi severní a jižní částí (počítám až oblast Medeu) je přibližně 1000 m n.m. Ztratit se zde je prakticky nemožné a to z toho důvodu, že pokud jdete do kopce, jdete vždy na jih a naopak z kopce, na sever. Navíc ulice jsou podobné jako ty v New Yorku (sice jsem tam nebyla, ale soudím dle toho, co jsme se učili v  hodinách angličitiny), tzn. do čtverců. Jsou tu hlavní ulice (většinou čtyřproudovky), které vedou od severu k jihu a vedlejší ulice, který s nimi svírají 90°a vedou od západu k východu. Adresy se tu neuvádí podobně jak u nás, př. Palackého 16, důležité je vždy uvést na rohu jakých hlavních ulic bydlíte, protože třeba ulice Tole-bi, kdy bydlím já je snad 5 km dlouhá, takže já vždy uvádím Tole-bi/Kunayeva.  No posuďte sami, že to není vůbec složité :)

Fontána znamení zvěrokruhu
Almaty je poměrně dost zelené město. Všude jsou stromy, parky a jakžtakž vysázená tráva, kterou musí pravidelně zalévat. Kolikrát se mi stalo, že jem viděla silničáře s konvicí jak zalévají květiny podél silnic nebo kropí trávu. V severní části o toto příliž nedbají, takže tráva tam je suchá a vypadá to tam opravdu jak v polopoušti. Také je zde velké množství fontán. Některé jsou opravdu krásné, jako například Fontána zvěrokruhu (moje nejoblíběnější). Parkům budu časem věnovat samostatno kapitolu, tak se těšte :)

kostel Svatého Nanebevzetí
Tak a nyní něco k památkám. Kvůli zemětřesení na konci 19. století zde prakticky žádnou historickou budovu nenajdeme. Za památku se dá považovat dřevěný kostel svatého Nanebevstoupení od architekta Zenkova, který jako jedna z mála budov přežil ničivé zemětřesení. Zajímavostí je, že při stavbě kostela nebyl použit ani jeden  hřebík. Další náboženskou památkou je centrální mešita, největší v Almaty, která byla dostavena v roce 1999. Kazachstán se vymezuje jako multináboženský stát, kde jsou si všechny náboženství rovna, což by se dalo dokázat tím, že hlavní náboženské památky jsou stavěny ve stejné rovině (ose). 

Náměstí Republiky
V Almaty nenajdete klasické náměstí, na které jsme zvyklí z Evropy. Staré náměstí, nebo-li náměstíí Astany je čtyřproudovka, která se v době konání různých akcí uzavře a slouží jako náměstí. Z jedné strany je lemována parkem a z druhé ohraničena budovou Kazašsko britské technické uviverzity (bývalé budovy vlády). Podobně vypadá náměstí Republiky, kde můžeme najít Monument nezávislosti. Jedná se o 18m vysoký sloup na jehož konci je zlatý muž. V dolní části monumentu je kniha s rukou prezidenta Nazarbayeva, která je symbolem vyhlášení nezávislosti 16.prosince 1991 (tento den je i státním svátkem).

To by bylo asi tak vše ve stručnosti k Almaty. Doprava, nakupování a parky vydají na samotnou kapitolu, o kterých se rozepíšu někdy příště. 

Více fotografií města Almaty i s popisky můžete najít ZDE


sobota 18. srpna 2012

meruňkové knedlíky

příprava na pracovním stole
Díky bohaté večeři v indické restauraci jsem celý den neměla moc hlad, ale něco sladkého bych si dala, ale co? Rozhodla jsem se, že si uvařím meruňkové knedlíky. Na internetu jsem našla recept, na trhu koupila meruňky, ve skříňce našla mouku - vypadala jako polohrubá, jen byla hnědší. Dokonce jsem sehnala i kvasnice - v prášku. Vše jsem podle receptu smíchala a čekala, až začně těsto kynout. Čekala, čekala a ...NIC! Tak jsem přidala mléko a znovu čekala. Těsto se trochu pohlo a tak jsem usoudila, že je to dostatečné pro to, abych do něho zabalila meruňky. Netuším, kde se stala chyba. Těsto nebylo vůbec mazlavé a táhlé, ale krásně se drobilo a lepilo na ruce.

finální verze
Trochou násilí jsem ho přece jenom přeprala a udělala z něho knedlíky. Další problém nastal při vaření, většina knedlíků se rozpadla, tak jsem z hrnce lovila zvlášť knedlíky a zvlášť těsto. "Nevadí, na vzhledu nezáleží, chuť je důležitější," jsem si pomyslela. Naaranžovala jsem knedlíky v rámci možností na talíř a ozdobila je tvarohem. Nicméně těsto se nedalo jíst (zapomněla jsem tam dát cukr) a tvaroh měl takový divný zápach, takže to bylo marné :( Snažila jsem se udat knedlíky Brettovi a Anuarovi, ale jak viděli jejich přípravu, radši odmítli. Nakonec jsem to vzdala i já, vydloubala jsem meruňky z těsta a snědla je samotné. Mňam, vařené meruńky byly opravdu dobré :D


Indická restaurace

V úterý 10.7. 2012 jsme se s Brettem, Olou a její kamarádkou Nathalie vydali do indické restaurace. Popravdě bych radějji šla do kazašské.... už jsem byla v americkém baru na americké snídani, v indické restauraci na indické večeři, ale kazašské jídlo jsem ještě neochutnala :(

V indické restauraci jsem byla poprvé a docela se mi tam líbilo. Romantickou atmosféru navazovaly neustálé výpadky elektřiny, což byla docela sranda (aspoň do doby než zapálili svíčky).Nevadilo mi, že nic nevidím, jen jsem se bála, aby měli na čem vařit, když elektřina nefungovala. Nathalie mě ujistila, že vaří na plynu, tak jsem si oddychla :) Ani nevím, co jsme si objednali, každý něco jiného, abychom mohli ochutnat. Holky, vegetariánky, měly smůlu, protože já i Brett jsme si dali maso. Já jsem měla skopové ve špenátové omáčce s rajčaty a bylo to vynikající. Ačkoliv jsem si objednala málo pálivé, myslela jsem, že mi po prvním soustu shoří pusa. Pak  jsem si dala pivo a bylo to lepší. Tento večer jsem se docela plácla přes kapsu, nechala jsem tam 4 000 tenge, ale zase jsem se najedla na 2 dny dopředu.

Medeu

Už na Annual Reportu jsem se s jednou členkou AIESEC Almaty domluvila, že s ní a se stážisty pojedu o víkendu na výlet do hor. Mělo se jet v sobotu. Ještě  v pátek večer nikdo nevěděl odkud se jede a jelikož ta holčina nereagovala na moje sms, nikam jsem nejela. Byla jsem pěkně naštvaná (a to je slabé slovo). 

bruslařský stadion Medeu
Naštvání z toho, že opět nejedu do hor mi vydrželo pouze do neděle. V sobotu večer jsme se totiž "u jednoho" domluvili, že v neděli pojedeme do hor a uděláme si piknik. Výlet spočíval v tom, že sedneme na autobus č. 6 a vyjedme až na Medeu. To se chvílemi zdálo nemožné, ale autobus se vždy rozjel a tak jsme se za 75 tenge (o 25 tenge víc než je normální jízdné) dostali až k bruslařskému stadionu. TEDY. Málem jsme hned odjeli zpět do města, protože jakmile se otevřely dveře autobusu, začal se dovnitř cpát dav lidí, kteří měli nedělní výlet už za sebou. Vůbec nic jim tu neříká přednost při vystupování. 

Medeu se nachází asi 16 km za městem v nadmořské výšce mezi 1 600 m n.m. Je znám především zimním stadionem, který byl vybudován v roce 1972 a sloužil jako tréninková základna všech sovětských sportovců. Spousta světových rekordů v rychlobruslení byla vytvořena právě zde.

Bála jsem se, že jsem nevhodně oblečena do hor, měla jsem sukni a žabky (kraťasy tu nemám a botasky se mi brát nechtělo). Jakmile jsem však spatřila Kazašky v minisukních a botech na 10cm podpadku, oddechal jsem si. Navíc nás žádná túra nečekala. Měli jsme před sebou "pouze" 800 schodů. Cesta po schodech vypadala jako nějaké procesí, bylo tam strašně moc lidí. Když jsme vystoupali nahoru, hned na nám nějaký taxikář nabízel čestu na Čimbulák za výhodných 2000 tenge, takže jsem pořádně ani neměla možnost se kochat výhledem. No, ono se ani nebylo moc čím kochat... čekala jsem úžasný výhled na město nebo aspoň na hory. Jediné, co jsme viděli bylo toto: údolí a lanovka vedoucí právě na Čimbulak.


Asi po 15 minutách jsme sestoupali dolů, snědli meloun a jeli zpátky do města. Co se týče přírody, tak mi příjde, že si ji Kazaši moc neváží. Všude kolem byly odpadky, všude jezdí autem a tak nějak si neuvědomují, že by tu třeba mohli být  potichu a užívat si krás přírody....

Určitě jsou kazašské hory krásné, ale je potřeba se dostat někam, kde není tolik lidí. Doufám, že dostanu příležitost poznat opravdovou kazašskou přírodu :)

Annual Report + MC good bye párty

stané a nove vedení AIESEC Kazachstán
Ve čtvrtek 5.7.2012 nastal dlouho očekávaný den - Annual Report, nebo-li výroční zpráva, na kterou byli pozváni zástupci firem, bývalí i současní členové AIESEC Kazachstán. Akce se konala v hotelu Rachat (docela luxusní), kam  jsme dojeli krátce před 6 hodinou, samozřejmě jako první. Nebylo moc s čím pomoc, tak jsem se hodinu poflakovala a docela nudila. Ceremoniál, tzv. představování výsledků z minulého funkčního období, tj. 2011/2012 a představování nás - nového vedení, trval asi 1,5 hodiny. Už jsem se těšila až to skončí a já se budu moc jíst najíst :D měla jsem totiž hrozný hlad. Stejně jako na konferenci Kick Off, jsme i zde slavili 5. narozeniny AIESEC Kazakchstán, tentokrát však dort rozkrajovali jenom Brett se Saltou. Poté konečně následoval tzv. coffee break, nebo-li občerstvení, kde jsme si mohli vzít pár sušenek, nakrájený dort a kafe. S rautem (řízečky, masíčko, saláty...) během AIESEC Partners Awards v Ostravě nebo Brně se to nedá absolutně srovnat..... to jsem si tu připadala jak v chudobinci. Hold jiný kraj, jiný mrav :D Asi tu tolik nejedí...
Dort k 5. narozeninám AIESEC KZ
Během občerstvení byl prostor na "networking" nebo-li seznamování a podívání s ostatními. Škoda, že nejsem úplně networkovací typ. No, ale i tak jsem se tu seznámila s pár novými lidmi, nejzajímavější byla Nazerke, která tu zastupovala OSN. Když se mě ptala odkud jsem, tak jsem k odpovědi "z České republiky" přidala svojí oblíbenou větu "víš, kde to je?" Na to mi ona plynulou češtinou odpověděla "jasně, jsem tam 5 let studovala." MAZEC, navíc její šéf je Čech, nějaký pan Samek. Dala mi vizitku, takji určitě budu kontaktovat. 

Takhle to vypadalo v Čukotce
Z hotelu jsme se tak různě taxíkama přemístili před bar Čukotka. Jízda taxíkem byl zážitek. V jednom autě nás jelo 7 (včetně řidiče), kterému očividně nevadilo, že veze více pasažérů než je povolený limit. No, aspoň jsme ušetřili. Ještě než jsme vešli do baru, navštívili jsme místní KFC, kde jsme strávili asi hodinu. NUDA! Naštěstí tam byla jedna stážistka ze Slovenska - Terka, tak jsme se tu hodinu nudily společně. Ke vstupu do baru je potřeba se prokázat nějakou identifikační kartou. Vstup mladším 21 let je totiž zakázán (podobně jak v USA, tak stejně v Kazachstánu nemůžete požívat alkohol do svých 21 let). Většina AIESECářů je samozřejmě mladších, ale to ničemu nevadí....všichni mají falešné kartičky, vyrobené právě k těmto účelům - aby mohli chodit do barů. Nejdříve to vypadalo na klasickou diskotéku, ale po chvíli byl DJ nahrazen klasickou kapelou, a tak se to trochu rozjelo. Bylo to celkem fajn.....škoda jen, že pivo tu je docela drahé - okolo 600 tenge.

V pátek byla na programu MC good bye párty, původní název byl Transition párty, ale pak Salta usoudila, že je důležitější se s MC rozloučit než přivítat nové a tak název změnila. Popravdě, bylo mi to úplně jedno. Přišlo celkem asi 20 lidí, vesměs ti samí, co byli včera. Nevadí, aspoň si je zapamatuju :) Během večera jsem načala Becherovku a smíchala ji se Spritem (Tonic tady nemají) a pak ji všem nutila. Já sama jsem pila polskou Zubrovku smíchanou se skořící. Párty jsme ukončili asi kolem 10 hodiny, abychom nerušili sousedy. 
V noci jsem se probuila žížní a tak jsem se šla napít do vedlejšího pokoje Spritu. Brett, který ještě pracoval se na mě díval tak divně. Proč jsem zjistila až ráno. TOTIŽ. Svoji slavnou Becherovku jsem nalila do láhve od Seven Up, která stále vedle lahve Spritu. Brett si tak myslel, že jsem měla v noci "absťák" a místo Spritu šla pít Becherovku. Trvalo mi asi půl dne než jsem ho přesvědčila, že zas takový alkoholik nejsem...
MC Good Bye Párty - ten zbytek co zůstal do konce

neděle 12. srpna 2012

The Lady

V pondělí měla pokračovat "transition." Ano měla, ale jaksi nepokračovala. Salta měla spoustu práce s organizací závěrečné zprávy, tak to přesunula na neurčito. Po obědě přišlo milé překvapení - Anton - prezident AIESEC Kyrgystán pro rok 2011/2012. Všimla jsem si, že má takový divný přízvuk, podobný našemu....no,aby ne. Anton je totiž ze Slovenska. Přijel si do Almaty zařídit víza do Kyrgystánu, kde se rozhodl strávit další rok.  Anton neměl co na práci a já vlastně taky ne, a tak jsme se vydali spolu do města. Začali jsme u mešity, kde jsem způsobila kulturní "faux-pas" - vstoupila jsem do mužské části meštiy.Na svoji obhajobu musím dodat, že zde nebyly žádné nápisy ani značky. To, že v této části nemám co dělat nám sdělil jeden muslim a vysvětlit, že já mám svou - ženskou část za rohem. Tak jsem asi jako jediná žena navštívila obě části mešity. Popravdě si jsou velmi podobné, jenom ta mužská je asi tak 5x větší. 
Po návštěvě měšity jsme se vydali metrem směrem na jih na Náměstí Republiky. Baterky do foťáku jsem měla, tak jsem to tam mohla konečně vyfotit. O cestování metrem se zmínim později.Pondělek byl celkem fajn den. S Antonem se uvidím znovu koncem srpna, až pojedu do Kyrgystánu požádat o nová víza do Kazachstánu.

V úterý večer jsme ši já, Ola a Brett do kina na film "The LADY." Kino se nachází v nedalekém nákupním centru Silk Way a vstupenka stojí 1000tenge. Většina filmů je zde dabovaných, ale my měli štěstí, že tento byl v originálním znění. The Lady je příbeh natočen podle skutečné události. Aung San Suu Kyi se na konci 80 let vrací z Anglie, kde žije se svou rodinou do rodné Barmy, aby se postarala o umírající matku. V té samé době probíhají v Barmě vládní nepokoje, při kterých umírá spousta demonstrujících lidí. Aung San Suu Kyi je dcerou generála Aun Schana, který se zasloužil o nezávislost Barmy nad Británií roce 1947, ale ještě ten rok byl zavražděn svými nepřáteli. Aung San Suu Kyi se brzy začne zapojovat do bojů za demokracii a stane se nejznámější bojovnicí za svobodu. Určitě doporučuji shlédnou, nejdříve se však nalákejte oficiálním trailerem.

Jsem moc ráda, že jsme na tento film šli, ikdyž jsem ho pěkně obrečela. Hned na začátku svého pobytu jsem si uvědomila, že rok pobytu v cizí zemi vlastně nic není, zvlášť když se můžu kdykoliv vrátit. Neumím si představit, že by mi někdo zakázal opustit zemi a já bych nemohla vidět svou rodinu a přátelé. 
Velmi obdivuji Aung San Suu Kyi. Muselo to být velmi těžké se rozhodnout jestli se vrátit do Anglie za svým umírajícím manželem nebo zůstat v Barmě. Nikdy bych nechtěla takové rozhodnutí udělat. 

středa 8. srpna 2012

První týden

Zelený bazar
Na každý den posledního červencového týdne jsme měli naplánovanou tzv. transition, nebo-li předávání znalostí a zkušeností starého vedení na vedení nové. Transition měla být pro celý nový tým, ale účastnili jsme se jenom já a Brett (Anuar a Dana chodili buď do školy nebo do práce). Agendu jsme samozřejmě nedodržovali, neustále jsme na někoho čekali a většinou naše naplánované tréninky odpadly. Popravdě mě to dost vytáčelo. Kdyby řekli rovnou, že se nic neděje, tak bych to ještě brala a naplánovala si nějaký výlet po Almaty. Takhle jsem čekala a po 4 hodinách mi bylo oznámeno, že to dneska taky odpadá...

V úterý nás Ola (Polka, která tu byla minulý rok na národním vedení) vzala na "zelený trh," kde se dá koupit skoro všechno - přes zeleninu, ovoce a maso (prodávané volně na pultě bez žádného mrazení a chlazení), oblečení až po suvenýry....ale o nakupování v Kazachstánu až později :)

Během prvního týdne jsem podnikala menší výlety po okolí, většinou navečer když bylo jasné, že ten den nic neprobereme :) Vyzbrojená mapou a dobrou náladou jsem se vydala do jednoho parku - "park Gorkého." Vstupné bylo 50 tenge, takže skoro nic. V jedné jeho části můžeme nalézt zábavný park s houpačkami, kolotoči, aquapark a dokonce i zoo. Já, starý "houpačkář," jsem si nemohla nechat ujít aspoň jednu atrakci. Vybrala jsem si ruské kolo, zaplatila 300 tenge a už se kochala výhledem na Almaty. Město moc vidět nebylo, ale ty hory....NÁDHERA! No posuďte sami :)


Taky jsem si začala procvičovat ruštinu. Zatím si vystačím se slovy "сколько это стоит..." ale snad se to časem zlepší. Dala jsem si úkol - naučit se denně 10 nových slovíček. Tak uvidíme :)

Druhý můj výlet směřoval k horám, ale až tak daleko jsem nedošla. Skončila jsem na Náměstí republiky, jenomže mi po první fotce došla baterka ve foťáku, takže jsem nafotila kulové....no, budu se tam muset vrátit :) Cestou domů jsem se rozhodla, že budu sportovat. Zašla jsem do nejbližšího sportu a koupila si tenisky, švihadlo a karimatku. Nyní už jenom zvolat: SPORTEM KU ZDRAVÍ!


To, že ženy v Kazachstánu nejsou velké sportovkyně, je vidět na jejich stylu oblékání (a  la modelky, ale sluší jim to o hodně víc než češkám :)), ale také z toho, že výběr sportovního oblečení pro ženy je asi tak o 2/3 menší než ten pro muže. Navíc když jsem byla běhat v parku, všichni na mě tak divně koukali...

Sledování finále EURA 2012 (zleva: Salta, Ola, já, Gio, Brett)

Shrnutí prvního týdne bych završila popisem návštěvy restaurace, respektivě sledování fotbalového finále EURA 2012. O tom, že budeme sledovat fotbal, jsme mluvili už začátkem týdne. Ola domluvila pár kamarádů a vyrazili jsme do jedné restaurace, kde na nás už čekal kamarád Gio a spolu s ním "nemilé" překvapení. Možná bych to dokonce nazvala kulturním šokem. Servírka po nás totiž chtěla ještě před usednutím zaplatit 15 000 tenge (což je přibližně 2 200Kč). Měla to být záruka toho, že minimálně tutu částku tam večer utratíme. Bylo to docela dost, zvlášť když jsme nevěděli jestli dorazí i zbytek. Ola všechny obvolala, aby se ujistila, jestli oparvdu příjdou. NAŠTĚSTÍ PŘIŠLI.  Prý to tak chodí běžně, že vás servírka poprosí o zaplacení tzv. "depozita" (který se liší podle velikosti stolu a typu restaurace). Pokud utratíte více než složený depozit, rozdíl jednoduše doplatíte. Pokud naopak méně, obsluha vám tak akorát poděkuje za pěkné spropitné :)

Celkově se mi tu nelíbí způsob placení (ostatně stejný jako např. v Srbsku). Číšník vždy donese účtenku pro celý stůl a vy se pak všichni skládáte a dáváte peníze do takové knížečky. Nejlepší ovšem je, když vás je u stolu více  a někdo prostě nezaplatí. Zlatě mít svůj vlastní účet a nestarat se o ostatní. 

Poslední věta k placení v restauracích: spropitné 10% je automatické, buď ho tam dáte sami nebo vám ho započítají do ceny.

neděle 5. srpna 2012

Konference KICK OFF

Konference se konala asi 30km za městem, což znamená minimálně hodinu cesty taxíkem. Kudy jsme jeli vůbec netuším, protože jsem hned usnula a probudila se až na místě. Jakmile jsme vystoupili, začlo velké vítání a představování. Jelikož jsem tu znala pouze 2 lidi (Bretta - mého šéfa a Saltu), byl to pro mě velký zmatek a dodnes si nepamatuju minimálně polovinu lidí, které jsem tu potkala. Také jsem hnedla vyfasovala tričko "I srdíčko AIESEC," sice mám AIESEC ráda, ale že bych to musela nosit na tričko....to ne, no ale budíž no :)

Brett, Dana, já a Anuar

To, že zde AIESEC funguje trochu jinak než u nás, mi došlo celkem brzy. Pod pojmem "národní konference" si představím minimálně 300 lidí. Tady jich bylo všehovšudy 50. Bydlela jsem na pokoji se svým týmem - Member Committee AIESEC Kazakhstan 2012/2013 - Brettem (prezident, Kanaďan), Anuarem (vice prezident zodpovědný za přijíždějící studenty a korporátní sféru, Kazach) a Dannou (Vice prezident pro vztah s veřejností, Kazaška). Když jsem uviděla Bretta poprvé, měl na sobě mikinu AIESEC Brno, tak jsem si aspoň na chvíli nepřipadala jak úplný cizinec. 

Popravdě, bylo to takové divné. Cítila jsem se tak všelijak - nebyla jsem ani delegát a jelikož jsem nedoručovala žádný trénink, tak ani jako faci. Večer nás představovali jako nové národní vedení - "MC," dokonce nás všechny polili vodou, takže jsem zbytek večera chodila s mokrou hlavou. AIESEC Almaty pro nás mělo připravené uvítací proces podle Kazašské tradice (svatební), který vypadal následovně. Brettovi svázali nohy, mně přehodili šátek přes hlavu a zpívali nějakou písničku v kazaštině, takže jsem rozuměla akorát "la la la Brett, la la la Pavlína..." Pak Brettovi rovázali nohy, mě sundali šátek a mohli jsme se projít po bílém prostěradle a přitom na nás házeli bonbony. 


Slavnostní krájení dortu
AIESEC Kazachstán slaví tento rok 5 výročí od svého založení, takže jsme měli tu čest rokzrojit narozeninový dort a následně ho pak sníst :) Večer byla párty ve znamení "superhrdinů." Opět mě nenapadlo nic závratného a tak jsem si oblékla svůj dres, který jsem používal jako prezidentka Olomouce a šla za českého hokejistu :) Párty byla celkem klidná, s těmi u nás se to nedá vůbec srovnávat.... nevím co je důvodem, ale asi i to, že jsou tu všichni celkem dost mladí (mezi 17-21), takže vlastně ani nemohou pít alkohol (ten můžete pít jakmile dosáhnete věkové hranice 21 let). Šla jsem docela brzo spát, protože jsem byla fakt unavená (moc jsem toho nenaspala, nepočítám-li cestu v taxíku).

Organizační tým, který nás měl ráno vzbudit zaspal, a tak vlastně zaspali všichni účastníci konfernece. To by se u nás nikdy stát nemohlo. Kazachy to ovšem nijak nerozházelo, prostě začali o hodinu pozdě. Dopoledne jsme měli naplánovanou práci ve funkčních oblastech a jelikož jsem zodpovědná za dvě funkční oblasti - vyjíždějící studenti (OGX)a řízení lidských zdrojů (TM), musela jsem si vybrat s kým budu. Volba padla na OGX. Čekala jsem, že budeme řešit strategie na prázdniny nebo něco podobného.... místo toho jsme si prošli úplně základní proces - přes oslovení studentů, kteří chtějí jet na stáž až po jejich návrat ze stáže..... toto by přece měl vědět každý nový člen ....ach jo, čeká mě tu víc práce než jsem čekala. Snad během toho roku nepříjdu o nervy. Kdybych to měla srchnout do jedné věty - "nic jsme neudělali a vůbec k ničemu to nebylo," teda nepočítám-li, že jsme si udělaly (jsme samé baby) společnou fotku. 
OGX tým

Jelikož ráno nikdo neřešil vstávání, nepřekvapilo mě, že nikdo neřešil ani odjezd.... místo původně plánovaného odjezdu kolem 5 hodiny jsme odjížděli až kolem 7. Autobus nás naštěstí vyhodil přímo před kanceláři, takže jsme nemuseli ani nikam daleko cestovat. 

Večer jsem akorát napsala zprávy rodině, že jsem v pořádku a šla spát. Spala jsem na rozkládacím gauči  a pod jednou peřinou s Olou (holčinou z Polska, která tu na národním vedení působila celý minulý rok). No, moc příjemné mi to nebylo, ale lepší než spát na zemi...

První den v Kazachstánu

Almaty
První (tak trochu) šok přišel, když jsme přistávali. Pohled na Almaty, aspoň z té severní části, není úplně nejhezčí....samé bílé domy a tak trochu nepořádek a chaos.... porovnejte sami (není hezčí pohled na naši stověžatou Prahu?) "No, nazdar," řekla jsem si, "tady mám žít rok...no budu si muset hodně zvyknout."

Na letišti mě čekala Maya (kamarádka Salty- prezidentky AIESEC KZ 2011/2012). Ještě že tam byla, nevím jak bych se jinak zbavila dotěrných taxikářů, kteří vám pomalu berou kufr z ruky a už ho tlačí ke svému autu. Maya je Kazaška, která žije v Astaně, ale již 3 rokem studuje v USA, je velmi sympatická a hodná :) Zavedla mě na místo, kde budu celý rok bydlet. Tady je adresa pro zájemce, kteří by mi třeba chtěli poslet pohled (vřele uvítám :D) nebo se podívat do mapy, kde to vlastně bydlím :)


Republic of Kazakhstan
Almaty 050010
Tole Bi 42, office 2 

Toto je vchod do naší kanceláře/bytu
Překvapení číslo 2 přišlo hned jakmile jsem vystoupila z taxíku. Zjistila jsem totiž, že naše kancelář/byt (máme totiž 2v1 :D) není v žádném paneláku, ale v přízemí, navíc v uličce, kde ani není pouliční osvětlení. Nad náma je hotel a před náma restaurace, takže když jdeme v noci spát máme to i s hudbou a ráno se občas probudíme a máme obaly od kondomů před vchodovými dveřmi..... zaplať pánbůh že ne jejich obsah :D Mojí největší obavou je přítomnost myší .... snad tu žádnou nepotkám . Překvapení číslo 3, nebo-li tak trochu šok se dostavil, jakmile jsem otevřela dveře. Zjistila jsem, že v bytě někdo spí, ačkoliv všichni měli být na konferenci.... ukázalo se, že sousedka mění okna nebo co a její syn by se pořádně nevyspal a tak si šel lehnout k nám..... NO TO SE MI SNAD ZDÁ? .... nejen že nemám ani místnost pro sebe, ale ještě má někdo spát v mé posteli...ANI NÁHODOU!

Po dlouhém letu jsem se chtěla osvěžit, tak jsem si dala sprchu. To, že to bude doslova osvěžující jsem nečekala, netekla totiž teplá voda. Ostatně ona neteče moc dodnes. První týden jsem to řešila tak, že jsem si vždy uvařila vodu v konvici, nalila do lavoru a umyla se .... sprchování spočívalo v tom, že jsem lavor na sebe vylila :D Nyní to je docela v pohodě, sice není voda úplně vařicí, ale na sprchování to stačí. Jsem zvědavá jak to bude v zimě, vloni prý voda úplně zamrzla...

Jelikože jsem měla docela hlad, vzala mě Maya do Amerického baru, kde jsem si dala nestylově americkou snídani :) Poté  jsme vyrazili směr autobusová zastávka někde na konci města, kde na nás měli čekat další AIESECáři, se kterými jsme měli jet na konferenci KICK OFF. 

To, že Kazaši nejsou zrovna dochvilní jsem zjistila hned první den. Na zaprášené ulici, kde si řidiči z tříproudovky udělali čtyřproudovku, jsme na zbytek čekali 4 HODINY. Byla jsem tak unavená, že jsem už neměla sílu být naštvaná. Poslední dorazila Dana - moje kolegyně a šli jse za město stopovat. TEDY.  Myslela jsem, že tím ušetříme, to jsem ale ještě nevěděla, že v Kazachstánu se platí snad za všechno - dokonce i za stopování (ale o tom později). Moc nám to nešlo a tak jsem asi po další půl hodině zavolali taxi a odjeli na konferenci taxíkem.



Přípravy a let :)

Ještě než jsem usedla na letadlo, bylo potřeba zařídit celou řadu dokumentů, které celkem provětraly moji peněženku.

Co všechno jsem zařizovala a na kolik to tedy vyšlo?
vízum - 2500 Kč (mám pouze tříměsíční vízum, a to jsem ho ještě dostala tak, že platí od začátku června takže měsíc úplně zbytečně. Každé 3 měsíce budu muset odjet do Kyrgystánu a požádat o vízum nové, což se značně prodraží - zatím je potřeba mít i vízum do Kyrgystánu).
letenka - 7500kč (pouze jednosměrná, nevím kdy se budu vracet, takže bylo lepší si koupit letenku jenom tam)
cestovní pojištění - 6 300Kč (u Axy, s neomezeným plněním a 30% slevou, když jsem hledala cestovní pojištění na jeden rok, vycházelo všechno nejméně na 10 000Kč)
očkování - 4 000kč (očkování zde není vyžadované, ale raději jsem se nechala očkovat proti břisnímu tyfu, žloutence typu A, klíšťové encefalitidě a meningokoku). Pokud někam letíte na delší dobu, je lepší zařizovat očkování s předstihem (minimálně 2 měsíce).
suvernýry a dárečky 1000Kč (nakoupila jsem becherovku, perníky (protože jsem z Pardubic), různé bonbony, pivo a syrečky - které jsem ovšem nechala doma, protože se mi nevešli do kufru)
Poslední foto s rodinou před odletem

Suma sumárum to dělá 20 400Kč.

Nejhorší část před odjezdem bylo sbalení zavazadla. Mohla jsem mít pouze 20kg v kufru a 6 kg v příručním zavazadle. Možná se to nezdá, ale na jeden rok to je opravdu málo. Nakonec to dopadlo tak, že jsem si sbalila asi 1/3 věcí, které jsem si připravila. Zbytek si tu buď koupím, nebo mi naši pošlou poštou .... uvidíme :)


Pohled na Českou republiky z nebes :)
Jako dopravní prostředek k přepravě do Kazachstánu jsem si vybrala (jak jinak) letadlo. Dalo by se jet i vlakem, ale cesta by trvala asi 15 dní. Jak jsem se zmínila už na začátku svého blogu, letěla jsem ukrajinskou společností Aeroswift. Hlavním kritériem výběru byla cena letenky. Celkově jsem byla na cestě asi 11 hodin s tím, že jsem necelé 4 hodiny čekala na letišti v Kyjevě. Z Prahy jsem odlétala v 15:30 (tedy měli jsme zpoždění asi půl hodiny) a v Almaty přistála v 6:30 místního času (UTC+6). Na letiště mě odvezli naši a Luky. Cesta nebyla úplně bezproblémová, hned za Pardubicemi se nám začala přehřívat voda a tak jsem se bála, že ani neodletím. 

Letadlo,který jsem přiletěla do KZ
Všechno dobře dopadlo :) Na letišti jsem ani nemusela platit za nadbytečná kila, vešla jsem se do limitu :D Celkově to na letišti bylo takové smutné :( začala jsem brečet už hodinu před odletem. Trochu jsem se za to styděla, ale přece jenom rok je docela dlouhá doba.... naštěstí moje sluneční brýle vše maskovaly, takže červených očí si nikdo nevšiml. V duty free zoně jsem si koupila vodu osvobozenou od daně, za to s letištní přirážkou za 120 Kč (lepší kdyby byla zdaněná :D). Odbavování bylo v pohodě. Měla jsem sedadlo u okýnka, tak jsem byla nadšená až do doby než jsme vletěli do mlhy a já viděla kulové. Pak jsem usnula a probudila se až v Kyjevě. Necelé 4 hodiny na letišti uběhly jako voda. Dala jsem si jedno pivo a připojila se na internet a už chatovala s domovem :D
Let do Almaty proběhl bez komplikací a celkem rychle. Dokonce jsme dostali večeři, což bylo příjemné překvapení. Letadlo bylo poloprázdné, takže jsem se mohla natáhnout přes 2 sedačky a spát.

KDYŽ JSEM SE PROBUDILA, UŽ JSEM BYLA V KAZACHSTÁNU

středa 1. srpna 2012

Co vlastně o Kazachstánu víme?

Ruku na srdce. Kdo z vás ví o Kazachstánu víc jak 5 faktů? Když jsem kamarádům a známým oznámila, že právě v této zemi strávím celý příští rok, většina z nich to nemohla pochopit. Někteří si dokonce mysleli, že se tu válčí.... je to přece "stán" stejně jak "Afgánistán..."

Já sama jsem toho popravdě taky moc nevěděla. Znala jsem hlavní město a věděla jsem, že bylo nějak nově postaveno. Taky jsem věděla, že tu jsou pouště a že na to, jak je to velká  země tu skoro nikdo nežije.

Takže, abyste vůbec měli představu, kdy žiju tak pár fakt na úvod.

Kazachstán se nachází ve střední Asii, kouskem své západní části zasahuje do Evropy, takže se spolu s Ruskem a Tureckem řadí mezi jediné státy, které se rozkládají na dvou kontinentech. S rozlohou 2,7 milionů km2 je Kazachstán 9. největší zemí na světě a největší vnitrozemskou zemí. Pro zajímavost: 35 Českých republik by se vešlo do Kazachstánu :)


Na mapě můžete vidět, že Kazachstán sousedí s Rukem, jehož hranice je nejdelší a tvoří skoro 7 000km.  Dále pak s Čínou, Uzbekistánem a Turkeminstánem. Co se týče geografie, jediné vysoké pohoří - Tian Shan (který dosahuje výšek až 7 000m n.m.) se  nachází na hranicích s Čínou a Kyrgystánem. Jinak jsou tu převážně pouště a stepi. Já žiji v Almaty (zakroužkované na mapě), největším městě v Kazachstánu, která má 1,5 milionu obyvatel.

Astana
Hlavním městem je Astana, která se stala hlavním městem v roce 1997, jedná se prakticky o úplně nové město, které bylo postaveno prezidentem Nazerbajevem. Do roku 1997 bylo hlavním městem Almaty (Alma-Ata). Důvodů proč se rozhodli pro tuto změnu je několik, jedním z nich jsou častá zemětřesení v Almaty (na počátku 19. století jedno takové zemětřesení dokonce zničilo celé město, zbylo pouze pár budov, ale o tom více příště). Dalším důvodem je, že chtěli mít hlavní město uprostřed Kazachstánu, kdyby se něco stalo tak je hůře napaditelné, než Almaty,které leží téměř na hranicíh.
No a poslední, neoficiální důvod je, že prezident chtěl přestěhovat hlavní město blíže ke svému rodišti (Chemolgan).
 
Nápisy v obou jazycích jsou samozřejmostí
V Kazachstánu žije 15,4 milionů obyvatel, což je přibližně o 1/3 více než v České republice. Hustota zalidnění je velmi nízká. Na 1km2 žije 6 lidí (u nás to je 134 obyvatel na km2). Stastistiky z roku 1999 uvádí, že zde žije 54% Kazachů, 30% Růsů a zbylé procento se rozdělí mezi Ukraince, Uzbeky a Němce. Úředním jazykem je kazaština a ruština. Zajímavostí je, že ačkoliv se spousta lidí ke Kazašské národnosti,  kazašsky vůbec neumí. Kazaštinou se mluví převážně na jihu země (takovým typickým městem je Shimkent).Jaký je rozdíl mezi kazaštinou a ruštinou můžete posoudit sami:

 
Ti z vás, kteří umí azbuku, snadno zjistí, který text je v ruštině a který v kazaštině. Pro ty, kteří azbuku neznají, horní text je kazašský a spodní ruský. Ačkoliv kazaština patří do stejné jazykové skupiny jako turečtina, stejně jako některé slovanské jazyky, používá azbuku. Písmo je asi ale  jediné, čím jsi jsou  tyto jazyky podobné. Když slyším někoho mluvit kazašky, vůbec ale vůbec nerozumím. 

Co se týče náboženství, polovina populace se hlásí k Islámu. Nepředstavujte si zahalené ženy a může s bradkou, takových tu je opravdu minimum. Dle mého názoru je to zde velmi ovlivněno faktem, že Kazachstán byl součástí Sovětského svazu. Pokud to tu fungovalo podobně jak u nás, nedivím se, že nábožeství hodně opadlo. Druhá polovina se hlásí k ortodoxnímu křesťanství. Určitě tu jsou i nevěřící, ale zatím jsem na nikoho takového nenarazila. Na druhou stranu jsem nepotkala ještě nikoho, kdo by striktně dodržoval Ramadán (spíše naopak, ale o tom později :))

Kazachstán je prezidentskou republikou. Nezávislost na Sovětském svazu získali 16. prosince 1991. Prvním a zároveň stále současným prezidentem je Nursultan Nazarbajev, který je tak nějak zvolen prezidentem do konce svého života. Lidé ho tu poměrně uctívají a všude můžete vidět bilboardy s jeho tváří a různými státnimi hesly. V Kazachstánu se platí měnou TENGE (7Kč = 1tenge.... přibližný přepočet).



Závěrem se můžete podívat na Kazačskou vlajku a na poslechnout Kazašskou hymnu.



Doufám, že Vám tento příspěvěk pomohl si udělat lepší obrázek o Kazachstánu :)





Proč zrovna Kazachstán

ahoj všichni, kteří jste zavítali na můj blog :)

dnes je tomu 40 dní, kdy jste přistála letadlem ukrajinské společnosti Aeroswift na letišti v Almaty.40 dní mi trvalo než jsem se dokopala k tomu, abych začala psát svůj blog. Velkou zásluhu na tom, že jsem začala psát má moje kamarádka Zorka, která se mě neustále ptala na odkaz a mně už je blbé ji odpovídat, že stále neexistuje.....TAK  ZORKO, TADY TO JE :D

Ještě než vám začnu líčit, co všechno se stalo během mého pobytu v Almaty, ráda bych se vrátila úplně na začátek svého příběhu a vysvětlila co tu vlastně dělám a hlavně PROČ TU JSEM.

V roce 2009, kdy jsem se plná nadšení a energie vrátila ze studentské pobytu Erasmus ve Francii na svou rodnou Alma matter do Olomouce, jsem zjistila, že se tak trochu nudím. Chtěla jsem si najít práci, ale bohužel to se zaměstnaností v Olomouckém kraji nevypadalo zrovna nejlépe :(  Jednou mě ve Zbrojnici odchytla mladá holčina s klukem a prý jestli se nechci stát členkou mezinárodní studentské organizace AIESEC. Něco málo jsem už věděla, protože moje kamarádka na Erasmu v AIESEC působila. "No, proč ne?" , řekla jsem si a podala přihlášku. Nebudu to zbytečně prodlužovat ..... STALA JSEM SE ČLENKOU AIESEC.

Pro ty, kdo AIESEC neznají: mrkněte na web AIESEC a tam se dozvíte více. První půl rok jsem působila jako členka týmu, který měl na starosti studenty vyjíždějící na stáž do zahraničí (Outgoing Exchange - OGX). Popravdě jsem byla docela zmatená a úplně to nenaplnilo moje očekávání. Ale nepatřím mezi lidi, kteří to vzdávají hned na začátku a proto jsem této organizaci dala ještě jednu šanci....vyplatilo se :)
OGX tým, který jsme vedla

Na pozdim jsem byla teamleder podobného týmu, ve kterém jsem působila jako nováček. Byla to úplně jiná zkušenost, o hodně lepší. Mým největším úspěchem bylo, že 5 lidí z 6, které jsem vedla pokračovalo dál na leadership pozice. Já sama jsem se rozhodla kandidovat na tu nejvyšší pozici, kterou můžete na lokální pobočce dosáhnout - na prezidenta.




prezidentské volby
Bylo to docela odvážné rozhodnutí. Ikdyž proti mně nikdo nekandidoval, měla jsem strach, že mě nezvolí - to by byla ostuda :( Naštěstí vše dobře dopadlo a já se stala prezidentkou lokální pobočky AIESEC Olomouc pro období 2011/2012. Shrnout rok do pár řádků je těžké. Hodně jsem se toho naučila, nejvíce asi z vlastních chyb. Díky mezinárodním konferencím jsem získala kamarády (nebo aspoň známé) po celém světě. Nejvíce ale asi budu vzpomínat na chvíle strávené s mým týmem  - EB - Executive Board - Magdou, Kristou, Terkou, Helgou, Julčou a Ondrou :)
ve stylu filmových hvězd :)

AIESEC Olomouc na podzim 2011


31.března 2012 skončilo období mého prezidentování. Byla jsem v posledním ročníku magisterského studia a přemýšlela co dál. Mým snem bylo odjet do zahraničí na delší dobu, nejlépe někam do Asie, kam se člověk jen tak nepodívá. Měla jsem dvě možnosti, buď jet na stáž nebo pokračovat v AIESEC kariéře a kandidovat do národního vedení nějaké země. Vybrala jsem si druhou možnost, asi i proto, že mi moje ambiciózní povaha nedovolila skončit "pouze" na pozici prezidenta. No a země? KAZACHSTÁN! Ani nevím proč, ale vždycky mě tato země velmi lákala, navíc jsem se chtěla naučit rusky, takže volba byla jasná.

TAK A PROTO JSEM VLASTNĚ TADY :)