Velké Almatinské jezero

Připraveni na výšlap: Mažit, Gio, Sam, já a Erdan :)

Neděle 7.října byla zatím nejlepším dnem, který jsem v Kazachstánu zažila. Konečně jsem se totiž dostala pořádně do hor, konkrétně na Velké Almatinské jezero. Ikdyž ještě v sobotu večer to vypadalo, že nikam nepojedu. Domluvila jsem se totiž s Shopi, že na Velké Almatinské jezero vyrazíme spolu, jenomže ona musela v neděli do práce a Erdan,  jeden z mých studentů, který říkal, že by tam taky šel, na sobotní hodinu nepřišel a tak jsem neměla s kým jít. Zapnula jsem všechny mozkové buňky a přemýšlala, jak se tam dostanu a hlavně s kým (nejsem blázen, abych šla do hor sama). Nakonec mě napadlo podívat se do přihlášek (do jazykovky) a sehnat si na Erdana číslo. Podařilo se. Domluvili jsme se, že se sejdeme v 10 hodin u parku Prvního prezidenta. Ne že bych mu nevěřila, ale raději jsem napsala ještě kamarádovi Giovi, jestli nechce jít s náma. Přece jenom, co kdyby výlet nevyšel…

VYŠEL :) Ráno mě na bytě vyzvedl Gio s kamarádem Samem (Američanem) a společně jsme se vydali autobusem směrem k Parku prvního prezidenta. Po vystoupení z autobusu se nám naskytl úžasný pohled na hory. Přesně v 10 hodin přišel i Erdan, což mě docela překvapilo, protože se mi ještě nestalo, že by Kazaši přišli někam včas. Erdan domluvil ještě nějaké kamarády a tak se nás na Velké Almatinské jezero vydalo celkem 6 (byla jsem jediná baba :D). Nejdříve jsme jeli autobusem č. 28, který byl přeplněn až na konečnou (což bylo asi 15 km za městem) a pak jsme pokračovali pěšky.  Byla jsem ráda, že jsme nejeli taxíkem, počasí totiž bylo úžasné – sluníčko svítilo, bylo teplo a pohled na hory byl prostě ohromný – byla to nádherná procházka. Nápad vzít s sebou Gia a jeho kamaráda se po pár kilometrech ukázal jako ne příliš šťastný. Pánům očividně chyběla fyzická kondice a tak jsme na ně neustále museli čekat.  

Cesta po přepadové trubce

Asi po 2 hodinách chůze jsme došli k přepadové trubce, která je zkratkou na Velké Almatinské jezero . Odtud nás čekalo docela prudké 3km stoupání, nejhorší byl asi první kilometr. To jsem se chvílemi musela přitahovat po ocelovém laně, abych se nahoru vůbec vydrápala. Překvapila mě galantnost mých společníků (nepočítám Sama a Gia). Neustále se mi snažili pomáhat a ptali se, jestli jsem OK. Samozřejmě, že jsem byla OK. Na rozdíl od většiny Kazašek, pořád ještě nějakou fyzickou kondici mám. Kdo ovšem nebyl OK, byl Sam – špláhání podél trubky vzdal asi po 500m. Byla jsem překvapená, jak mu kluci pomáhali . Myslím, že u nás by se na něho tak akorát vyprdli (což já bych asi udělala taky -  fakt  jsem to jezero chtěla vidět).  Jeden z Erdanových kamarádů – Mažit (který studuje medicínu) se Samem zůstal,  že na nás počkají dole. My jsme pokračovali dál. Jelikož už bylo v horách docela dost sněhu (a já měla botasky), šli jsme po trubce. Nejdříve jsem se bála, že se to bude hodně smekat a že spadnu, ale nakonec to bylo velmi pohodlné. Gio svůj strach nepřekonal a tak se prodíral sněhem.  Byl docela unavený, prý nespal. V tom případě nechápu, proč s náma chodil do hor….navíc když má tak bídnou kondičku. No stalo se, že jsme ho cestou ztratili a to jako FAKT! Šli jsme, šli jsme a když jsme se otočili, tak za náma nebyl. Volali jsme na něho, ale neozýval se. Vracet se nám nechtělo. Já jsem sobecky usoudila, že je dospělý, navíc muž, tak se o sebe může postarat sám. No a tak jsme na Velké Almatinské jezero pokračovali ve 3. Když jsme tam konečně dorazili, čekali na nás už Mažit se Samem, kteří nahoru vyjeli taxíkem. 

Pohled na Velké Almatinské jezero, které se nachází v nadmořské výšce 2 500m, byl úžasný. Tak azurově čistou vodu jsem neviděla ani ve Švýcarsku. Posuďte sami. Jen upozoňuji, že ta fotka není z photoshopu, ale takhle to tam opravdu vypadá. Tradičně jsme si udělali piknik (opět bez šašliků, ale s vařenými brambory a vajíčky – kluci byli vybavení:)).

Velké Almatinské jezero

 U jezera jsme strávili asi hodinku. Najedli se,  vyfotili se, já si postavila sněhuláka  šli jsme dolů. Cesta dolů ubíhala rychle. Nejdříve jsme šli serpentýnami po silnici, ale nakonec jsme to přece  jenom vzali po trubce. Sam se neodvážil a tak s Mažitem čekali na taxík. Sice to po trubce bylo kratší, ale už to začalo být docela nebezpečné, protože se to hodně klouzalo. Poslední úsek byl vysloveně zabiják. Nebýt ocelového lana, tak jsem ho celý sjela po zadku (což by asi nebylo ideální po tom betoně). Část cesty jsem šla v dřepu (takže mně v pondělí asi upadnou nohy). Taky jsem asi 5x spadla a jednou s sebou málem vzala i Erdana. No, ale byla to sranda. Dole na nás čekal promrzlý Gio. Když dorazil i Sam s Mažitem, nasedli jsme na taxík a odjeli do města. 

Dnešní výlet byl maximálně suprový. Kromě toho, že jsem byla fakt v horách, jsem se dozvěděla spoustu zajímavých věcí o životě mladých Kazachů. Více fotek najdete ZDE

Kluci, moc a moc a moc a moc a moc děkuji za úžasný výlet!