Na neděli 2.9. 2012 jsem měla
naplánovanou návštěvu dětského domova. Hned po příjezdu do Kazachstánu jsem
sháněla někoho, kdo by tam se mnou šel. Proč jsem tam tak chtěla? Myslela jsem
si, že když budu v kontaktu s dětmi, tak mi to tu rychleji uteče a
hlavně se naučím rusky (po zkušenosti s au-pair). V půlce srpna jsem dostala kontakt na
Assel, která dětské domovy navštěvuje. Domluvily jsme se, že mě tam
s sebou jednou vezme, a tak jsme jsme v neděli dopoledne vyrazily vstříc novému dobrodružství :) Děti měly být
v nějakém zábavném parku, ale jakmile jsme tam dojely, tak jsme zjistily,
že tam není ta skupina, kterou Assel navštěvuje. Jely jsme tedy přímo do
dětského domova. Assel mě upozorňovala na to, že mě budou všichni objímat, i
přesto jsem byla trochu v šoku.
V domově, respektivě
oddělení, kde jsme byly, jsou děti ve věku od 3 do 7 let. Asi 2 hodiny jsme si tam s nimi hrály.
Bylo to docela těžké, protože jsem jim nerozuměla (až na konci jsem zjistila,
že na mě mluvily kazašsky). Celkově tam bylo asi 20 dětí, z toho pouze 3
holčičky. Když po mě zrovna nikdo nic nechtěl, seděla jsem na gauči a
pozorovala jak si hrají. Každé dítě bylo úplně jiné. Někteří neustále
vyžadovaly naši pozornost, pořád nám něco ukazovaly a chtěly, abychom si
s nimi hrály. Někteří si nás skoro nevšímaly a hrály si samy. Nevím,
jestli to je tím, že jsou z dětského domova, ale přišli mi docela
agresivní. Sem tam jsem schytla ránu míčkem do hlavy. Byl tam jeden chlapeček,
který skoro vůbec nemluvil akorát všechno ukazoval posunky a jakmile mu někdo
vzal hračku, schoulil se do klubíčka a brečel, což se opakovalo asi každých 15
minut. Také tam byl jeden slepý chlapeček, pravděpodobně nejstarší z nich.
Popravdě jsem moc nevěděla, jak
si s nimi hrát. Je úplně něco jiného když na vás „útočí“ 10 dětí než když
máte na starosti pouze 2. Assel je zkoušela učit barvičky, vždycky měly přinést
hračku, která měla barvu, kterou řekla. Zahanbeně jsem musela přiznat, že kromě
červené (krásný), barvičky vlastně neznám (tedy v ruštině J) Já jsem si na sebe
ušila bič, různě jsem je houpala , vyhazovala, věšela za nohy a lechtala. Po
asi půl hodině těchto aktivit jsem byla docela tuhá. Přece jenom houpat za nohy
10 dětí v kuse je fyzicky náročné.
Nechápu, že na tolik dětí tam je
pouze jedna vychovatelka. Nemůžu posoudit, jak to tam chodí denně, ale příjde
mi, že se dětem moc nevěnují a pouze je nechají, ať si samy hrají. Na víkendy
tam občas chodí dobrovolníci a pomáhají se o děti starat…..ale očividně to je
málo.
Těšila jsem se, že do dětského
domova budeme jezdit každý víkend, ale bohužel se to od této první návštěvy už
nepodařilo. Je to tím, že v sobotu učím a neděli jezdím většinou na výlety
a Assel nemá během týdne čas. Nicméně bych se podobné aktivitě ráda věnovala,
až se vratím zpět do ČR.
Žádné komentáře:
Okomentovat