tak trochu jiná realita....

Nyní už víte, jak se pohybovat po Almaty, takže nyní něco k všeobecnému cestování po Kazachstánu. Jak možná víte, tak Kazachstán je 9. největší země na světě (35x větší než Česká republika), tím pádem vzdálenosti mezi jednotlivými městy jsou poněkud odlišené než u nás. Cesta autobusem nebo vlakem se tu nepočítá na hodiny, ale na dny. Co je pod jeden den, je kousíšek. Pro nás Evropany docela nepředstavitelné, pro Kazachy to je ale samozřejmostí. Navíc letecká doprava je velmi drahá, takže většina obyvatel využívá právě služeb železnice nebo autobusových dopravců (na kratší vzdálenostech operují maršutky). 

Náš vlak měl 19 vagonů

 Já sama jsem měla možnost vyzkoušet si jízdu vlakem z Almaty do Astany. Na této trase jezdí rychlovlaky, tzv. španělský expres, který vzdálenost mezi starým a novým hlavním městem zvládne za 12 hodin. Za tuto rychlost si ovšem musíte připlatit, takže vás jízdenka stojí něco přes 11 000 tenge. My, chudí studenti, jsme se v rámci úspor museli spokojit s obyčejným vlakem, kterému cesta trvala 20 hodin (jel docela pomalu, připomínalo mi to rychlost našich osobáků). Na druhou stranu jsme dost ušetřili, cesta nás stála pouze 3 000 tenge.

lůžka ve vagonu bez kupéček

Popravdě jsem byla ale velmi mile překvapena. Vlak byl velmi čistý a cestovalo se opravdu pohodlně. Jak jsem již psala, vzdálenosti se nepočítají na hodiny, a proto jsou všechny vlaky lůžkové. Každý si musí koupit místenku, takže se nemůže stát jak u nás, že byste stáli namačkání jako sardinky v chodbičce. Navíc máte ještě na výběr mezi kupéčkem (kde jsou většinou 4 lidé) nebo otevřeným prostorem, kde jsou postele vedle sebe. Vyzkoušela jsem obě varianty a obě byly úplně v pohodě. Průvodčí vám rozdá povlečení a ručník, takže vše je dokonale čisté. Dokonce i toaleta byla v rámci možností uklizená. 

Jediným mínusem je nepřítomnost zásuvek. Sledovat filmy po celou dobu jízdy hold nejde (pokud nemáte náhradní baterii do notebooku). Nicméně máte aspoň čas si pořádně popovídat s přáteli. Kazaši rádi piknikují, dokonce i ve vlaku. Asi bych to nenazývala úplně piknikem, ale každý je na cestu vlakem vybaven dostatečnou zásobou jídla a čaje. 

Další moje cesta vlakem měla směřovat do Uralsku, ale nakonec to bohužel nevyšlo. Docela mě to mrzí, protože by to byl opravdu zážitek cestovat vlakem 52 hodin. Tak snad někdy příště :)

S Anuarem cestujeme z Astany (nesmí chybět české pivo)

Kromě vlaku můžete cestovat autobusem (většinou do vzdálnosti 12 hodin jízdy) a nebo již zmiňovanou maršutkou, což je vlastně tranzit (dodávka pro 10-15 lidí). Služeb maršutky jsem využila pokaždé, když jsem cestovala do Kyrgystánu (což bylo vlastně každý měsíc, protože jsem neodstala registraci, a tak jsem koncem každého měsíce musela vyrazit na hranice, překročit je a jet zase zpátky.... takový krásný bezvýznamý 8 hodinový výlet). Kazaši jako řidiči jsou docela šílení (a to prý na jihu Kazachstánu - v Šimkentu to je ještě horší). Na pravidla moc nehrají a největší borec je ten, kdo nejvíce troubí :) 

Taková malá poznámka: snad každé páté auto je dovezeno z Japonska, takže má volant na pravé straně (v Kazachstánu se jezdí stejně jak u nás v pravo). Pro nás Evropany by to bylo asi poněkud nepohodlné (no jen si představte sami sebe s českým autem v Anglii).

Kazachům to ale nevadí. Předjíždějí, podjíždějí, hlasitě troubí a vypadají spokojeně :D

Almaty na kole

Jak jsem již psala v minulém příspěvku po Almaty se dá pohybovat různými způsoby. Můžete jet tramvají, trolejbusem, autobusem, taxíkem, metrem, pěšky a nebo na kole.

Jízda na kole je snad ještě větší dobrodružství než jízda autobusem :D Proč? No, za prvé tu nejsou žádné cyklostezky, takže cyklisté musí jet po silnici což je vzhledem k stylu jízdy v Kazchstánu docela nebezpečné a za druhé musíte mít aspoň trochu fyzičku, protože jedete buď z kopce (směrem na sever) a nebo do kopce (směrem na jih) .... po rovině se tu prakticky jet nedá. 

Co jsem se tak bavila, tak ani většina Kazachů nemá vlastní kolo. To ovšem není nic překvapujícího, protože polovina z nich vůbec nesportuje a druhá se věnuje těžké atletice (zápasení, boxu a vzpírání). Existují tu však půjčovny, kde pronájem kola stojí 2500 tenge na den.. Právě služby jedné takové půjčovny jsem využila v neděli 14.10. 2012.

já, Nataša, Aljona a Máša

Ve čtvrtek mi totiž jedna moje studentka - Nataša navrhla, jestli se s ní a jejími kamarádkami nechci projet na kole. Samozřejmě, že jsem chtěla. Na sraz v 9 hodin na ulici Furmanova/Kalinina jsem přišla nejméně sportovně oblečená. Měla jsem rifle, pončo a místo batohu normální kabelku přes rameno. Holky měly teplákové soupravy. Sportovní vzhled jim kazila pouze vrstva maku-upu na jejich obličeji. To, že to nejsou žádné sportovkyně se ukázalo chvíli po výjezdu. Celkově nás jelo 5 - já, Nataša a její kamarádky Aljona, Irina a Maša. Vyrazili jsme směr Medeo. Cesta byla úžasná, mírně do kopečka podél říčky Malá Almatinka. Naše tempo bylo takové, že jsem málem spadla z kola a někteří chodci byli rychlejší než my. Navíc jsme každý kilometr odpočívaly. Asi po 4km (tj více jak hodině cesty :D) jsme dorazily na místo, kde jsme piknikovaly (tentorkát opravdu pouze s bagetami). Pak jsme se vydaly  zpět do města (tentorkát rychlejším tempem - jely jsme z kopce :D). Brzdilo nás akorát neustále focení. Kazaši se totiž strašně rádi fotí (všude a se vším), takže máme spoustu fotek s kolama, bez kola, s listím, bez listí atd atd. Potom jsme se chvíli motaly městem než jsme dojely do Botaničeského sadu, což je takový lesík uprostřed města. Tam na nás už čekal Maxim (manžel Nataši). Bylo to tam úžasné a to vůbec nepřeháním. Počasí bylo super - krásné babí léto.

Ikdyž jsme prakticky nic neujely (asi 10 km), tak to byl fakt překrásný den. Poznala jsem další nové lidí a trochu si procvičila ruštinu (kromě Nataši a Maxima totiž nikdo anglicky nemluvil).

Druhý výlet na kole byl s Erdanem, tentokrát na druhou stranu města - na sever. Tempo bylo o dost rychlejší, takže jsem pro změnu nestíhala já :) Kola jsme měli vlastní, tedy Erdan měl a já měla kolo nějaké jeho kamarádky. Jeli jsme takovými odlehlejšími uličkami, kde byl prakticky nulový provoz. Měla jsem možnost se podívat i do jiné části Almaty, do míst kde jsou rodinné domky, psi běhají po ulici takže to chvílemi spíš vypadalo, že jsme na nějaké vesnici než v největším městě Kazachstánu. Počasí bylo opět nádherné, svítilo sluníčko a na to, že byl skoro konec října, bylo dost teplo. Erdan je fakt sportovec, věnuje se zápasu, jezdí na kole, na běžkách, bruslí ... Jednou jsem se byla podívat na jeho tréninku. Bylo to fakt super, nejlepší ale byla část, kdy byli všichni (asi 40 kluků :D) svlečeni do půl těla a posilovali. Vůbec jsem netušila, že zápasníci mají tak pěkná těla.... kdybych to věděla dřív, tak nesleduju fotbal, ale tento sport :D :D :D

na kole s Erdanem

více fotek z projížďky po Almaty najdete ZDE

Městská hromadná doprava

V tomto příspěvku bych se ráda věnovala cestování  po Kazachstánu, protože to je kapitola sama o sobě (a docela i vtipná :D). Začněme městskou hromadnou dopravou v Almaty.

Po Almaty se lze pohybovat různými způsoby. Můžete jet tramvají, trolejbusem, autobusem, taxíkem, metrem a nebo pěšky. Oproti většině evropských zemí, v Kazachstánu

• neexistují žádné jízdní řády, takže vždy stojíte na zastávce a čekáte (autobusy jezdí naštěstí často)
• nemají schéma, kam které autobusy jezdí, takže se musíte většinou ptát řidiče, kam to vlastně jede...občas se prý i stává, že si řidič změní trasu a jede tam, kde očekává větší tržby (hlavně během víkendu)
• nelze koupit jízdenku v předprodeji. Vlastně zde jízdenky prakticky nemají :)

Metro

Provoz metra v Almaty byl zahájen 1.12.2011. Ačkoliv metro budovali téměř 20 let, funguje pouze 7 stanic (Raimbeka, Žibek žoly, Almaly, Abaya, Bajkonur, Divadlo Auezova, Alatau). V plánu je prodloužit metro a spojit jak severní část města s jižní, tak i východní se západní...ale kdy tomu bude, to nikdo neví. Metro je opravdu krásné, ještě voní novotou (a to doslova). Každá stanice má nádhernou výzdobu, většinou zobrazující kazašské tradice. Bohužel dekorace je asi tak jediné pozitivum. Metrem prakticky nikdo nejezdí. V porovnání s evropskými městy je liduprázdné. Navíc ani rychlost není převratná, soupravy zakoupené v Korei jezdí rychlostí 40km/h. Ke vstupu do metra potřebujete žeton (aspoň v tomto jsou Kazaši ekologičtí), který zakoupíte u pokladny a následně ho vhodíte do automatu, který vás pustí dál. Platnost žetonu je vždy jeden den.
Popis metra bych zakončila výrokem : "Kazašské metro neslouží ani tak k přepravě cestujících, ale jako atrakce pro turisty, kteří se fotografují na jednotlivých stanicích metra."  což je pravda. Jednou jsem nedělní deštivé odpoledne trávila se svým týmem v metru tím, že jsme vystoupili na každé stanici a fotografovali se. Ani byste nevěřili, jaká to byla legrace :) 

Stanice metra

 Autobusy

Jak mi řekl kamarád, většina autobusů je ze second handu, tzn. mají svoje již dávno (většinou v Evropě) odsloužené, ale na cestování v Kazachstánu to bohatě stačí. Posádku autobusu tvoří řidič a jeho pomocník, který má rovnou 2 funkce. První funkce je vyvolávací - tzn. hlásí jména zastávek, kterými zrovna projíždí a také křičí na lidi, stojící na zastávce směr, kterým autobus jede. A druhá funkce je výběrčí  - tzn. vybírá od cestujících poplatek za cestu - 80 tenge. Řidiče poznáte snadno, protože sedí za volantem :)... horší to je s jeho pomocníkem, na uniformy se tu totiž nehraje. Občas mají modré vesty, ale opravdu jen zřídka. Platí se většinou při vystupování, ale někdy vás zkasírují už během jízdy a to vám dokonce dají i lístek (který nemá žádnou funkci, protože zde revizoři nechodí - tak snad jenom jako suvenýr pro turisty). Některé autobusy mají místo pomocníka automat a rozhlas, který hlásí stanice. Do automatu se dají házet pouze kovové mince. Když je autobus přeplněn a vy nemáte možnost se k automatu dostat, jednoduše pošlete peníze a doufáte, že vám někdo pošle lístek zpět. Takhle se mi jednou stalo, že jsem celou cestu (30 minut) házela v kuse peníze do mašinky a pak podávala lístky dál.... aspoň jednou jsem byla užitečná :) 

Jízda autobusem je opravdu zážitek, zvlášť když jedete stylem brzda-plyn. Pokud je v autobuse narváno, je to fajn, protože nemáte kam padat, ale jakmile je poloprázdno, létáte z jedné strany na druhou. Nevím proč, ale příjezd autobusu na zastávku vypadá nějak takto: autobus jede např. v 3 jízdním pruhu od krajnice, 10m před zastávkou si vzpomene, že musí zastavit, takže dupne na brzdu a bez jakéhokoliv blikání přejede 2 pruhy (čím zablokuje ostatní auta) a prudce zastaví.Většina cesty je doprovázena hlasitým troubením a nadáváním na ostatní řidiče (ještě že tak dobře rusky nerozumím). 

Autobusová zastávky u Baracholky

 Trolejbusy a tramvaje

Já osobně jsem trolejbusem ani tramvají nejela, ale ani mi to moc nevadí. Celkově tu moc trolejbusových ani tramvajových linek není. Neexistují ani žádné ostrůvky, takže z tramvaje vystupujete rovnou do čtyřproudové silnice...což mi při kazašském stylu jízdy nepříjde moc bezpečné. Co se týče trolejbusů, jezdí zde Škodovky - některé s rozbitým předním sklem, ale to přece neva. Jednou jsem viděla trolejbus, jak stojí uprostřed silnice a čeká až nahodí elektřinu, protože byl zrovna výpadek (v říjnu pravidelně každé pondělí nefungovala elektřina po dobu 4 hodin). Výpadek elektřiny znamenal celkově chaos, protože samozřejmě nefungovaly semafory a Kazaši to bez semaforů prostě neumějí :) 

Trolejbus značky Škoda

Taxi

Jako ve všech větších městech, tak i v Almaty můžete využít taxislužeb. Jezdí tu dva druhy taxíků - oficiální a neoficiální. Oficiální asi nemusím představovat - prostě si taxi objednáte a ono pro vás přijede a odveze vás, kam si přejete. V Almaty jsou ovšem populární tzv. neoficiální taxíky. Jak to vypadá... jednoduše, česky bych jízdu tímto způsobem nazvala stopováním. Stojíte u silnice s mírně zdviženou rukou a čekáte až vám někdo zastaví. V Čechách byste za takovou jízdu neplatili, ale Kazaši jsou správní obchodníci, tak proč jezdit zadarmo, když na tom můžeme vydělat. Jízda takovým taxíkem je poněkud dražší než jízda autobusem. Vždy záleží kam jedete a kolik vás jede. 

Já osobně taxíkem jezdím nerada, už jen z toho důvodu, že mi samozřejmě dávají vyšší ceny, protože vědí, že jsem cizinka....ale já se nedám a snažím se smlouvat :) Občas se mi povede s řidičem vést i dialog (samozřejmě v ruštině), který vypadá takto:

řidič: slečno, docela byste se mi líbila. Jste vdaná?

já: Ne, nejsem

řidič: a nechtěla byste být mojí přítelkyní?

já: ne, nechtěla

při výstupu:

řidič: když mi dáte svoje telefonní číslo, nemusíte platit

já: to je  OK, mně nevadí, že platím

Po zveřejnění této konverzace na facebooku mi kamarádka poradila, ať rozdávám falešná čísla. No budu o tom v rámci úspor přemýšlet :)

To by bylo asi tak vše k městské hromadné dopravě. Je to opravdu zážitek, cestovat po Almaty, hlavně v době dopravní špičky, kdy cestu, která vám běžně trvá 30 minut, jedete místo toho hodinu a půl.

Velké Almatinské jezero

Připraveni na výšlap: Mažit, Gio, Sam, já a Erdan :)

Neděle 7.října byla zatím nejlepším dnem, který jsem v Kazachstánu zažila. Konečně jsem se totiž dostala pořádně do hor, konkrétně na Velké Almatinské jezero. Ikdyž ještě v sobotu večer to vypadalo, že nikam nepojedu. Domluvila jsem se totiž s Shopi, že na Velké Almatinské jezero vyrazíme spolu, jenomže ona musela v neděli do práce a Erdan,  jeden z mých studentů, který říkal, že by tam taky šel, na sobotní hodinu nepřišel a tak jsem neměla s kým jít. Zapnula jsem všechny mozkové buňky a přemýšlala, jak se tam dostanu a hlavně s kým (nejsem blázen, abych šla do hor sama). Nakonec mě napadlo podívat se do přihlášek (do jazykovky) a sehnat si na Erdana číslo. Podařilo se. Domluvili jsme se, že se sejdeme v 10 hodin u parku Prvního prezidenta. Ne že bych mu nevěřila, ale raději jsem napsala ještě kamarádovi Giovi, jestli nechce jít s náma. Přece jenom, co kdyby výlet nevyšel…

VYŠEL :) Ráno mě na bytě vyzvedl Gio s kamarádem Samem (Američanem) a společně jsme se vydali autobusem směrem k Parku prvního prezidenta. Po vystoupení z autobusu se nám naskytl úžasný pohled na hory. Přesně v 10 hodin přišel i Erdan, což mě docela překvapilo, protože se mi ještě nestalo, že by Kazaši přišli někam včas. Erdan domluvil ještě nějaké kamarády a tak se nás na Velké Almatinské jezero vydalo celkem 6 (byla jsem jediná baba :D). Nejdříve jsme jeli autobusem č. 28, který byl přeplněn až na konečnou (což bylo asi 15 km za městem) a pak jsme pokračovali pěšky.  Byla jsem ráda, že jsme nejeli taxíkem, počasí totiž bylo úžasné – sluníčko svítilo, bylo teplo a pohled na hory byl prostě ohromný – byla to nádherná procházka. Nápad vzít s sebou Gia a jeho kamaráda se po pár kilometrech ukázal jako ne příliš šťastný. Pánům očividně chyběla fyzická kondice a tak jsme na ně neustále museli čekat.  

Cesta po přepadové trubce

Asi po 2 hodinách chůze jsme došli k přepadové trubce, která je zkratkou na Velké Almatinské jezero . Odtud nás čekalo docela prudké 3km stoupání, nejhorší byl asi první kilometr. To jsem se chvílemi musela přitahovat po ocelovém laně, abych se nahoru vůbec vydrápala. Překvapila mě galantnost mých společníků (nepočítám Sama a Gia). Neustále se mi snažili pomáhat a ptali se, jestli jsem OK. Samozřejmě, že jsem byla OK. Na rozdíl od většiny Kazašek, pořád ještě nějakou fyzickou kondici mám. Kdo ovšem nebyl OK, byl Sam – špláhání podél trubky vzdal asi po 500m. Byla jsem překvapená, jak mu kluci pomáhali . Myslím, že u nás by se na něho tak akorát vyprdli (což já bych asi udělala taky -  fakt  jsem to jezero chtěla vidět).  Jeden z Erdanových kamarádů – Mažit (který studuje medicínu) se Samem zůstal,  že na nás počkají dole. My jsme pokračovali dál. Jelikož už bylo v horách docela dost sněhu (a já měla botasky), šli jsme po trubce. Nejdříve jsem se bála, že se to bude hodně smekat a že spadnu, ale nakonec to bylo velmi pohodlné. Gio svůj strach nepřekonal a tak se prodíral sněhem.  Byl docela unavený, prý nespal. V tom případě nechápu, proč s náma chodil do hor….navíc když má tak bídnou kondičku. No stalo se, že jsme ho cestou ztratili a to jako FAKT! Šli jsme, šli jsme a když jsme se otočili, tak za náma nebyl. Volali jsme na něho, ale neozýval se. Vracet se nám nechtělo. Já jsem sobecky usoudila, že je dospělý, navíc muž, tak se o sebe může postarat sám. No a tak jsme na Velké Almatinské jezero pokračovali ve 3. Když jsme tam konečně dorazili, čekali na nás už Mažit se Samem, kteří nahoru vyjeli taxíkem. 

Pohled na Velké Almatinské jezero, které se nachází v nadmořské výšce 2 500m, byl úžasný. Tak azurově čistou vodu jsem neviděla ani ve Švýcarsku. Posuďte sami. Jen upozoňuji, že ta fotka není z photoshopu, ale takhle to tam opravdu vypadá. Tradičně jsme si udělali piknik (opět bez šašliků, ale s vařenými brambory a vajíčky – kluci byli vybavení:)).

Velké Almatinské jezero

 U jezera jsme strávili asi hodinku. Najedli se,  vyfotili se, já si postavila sněhuláka  šli jsme dolů. Cesta dolů ubíhala rychle. Nejdříve jsme šli serpentýnami po silnici, ale nakonec jsme to přece  jenom vzali po trubce. Sam se neodvážil a tak s Mažitem čekali na taxík. Sice to po trubce bylo kratší, ale už to začalo být docela nebezpečné, protože se to hodně klouzalo. Poslední úsek byl vysloveně zabiják. Nebýt ocelového lana, tak jsem ho celý sjela po zadku (což by asi nebylo ideální po tom betoně). Část cesty jsem šla v dřepu (takže mně v pondělí asi upadnou nohy). Taky jsem asi 5x spadla a jednou s sebou málem vzala i Erdana. No, ale byla to sranda. Dole na nás čekal promrzlý Gio. Když dorazil i Sam s Mažitem, nasedli jsme na taxík a odjeli do města. 

Dnešní výlet byl maximálně suprový. Kromě toho, že jsem byla fakt v horách, jsem se dozvěděla spoustu zajímavých věcí o životě mladých Kazachů. Více fotek najdete ZDE

Kluci, moc a moc a moc a moc a moc děkuji za úžasný výlet! 

Český den v jazykovce :)

V sobotu 30.9 jsem se rozhodla uspořádat tzv. Český den aneb oslavit státní svátek Den české státnosti. Příprava na vyučování byla jedna z nejdelších a nejnáročnějších – musela jsem oškrábat asi 2kg brambor z kterých jsem pak následně 2 hodiny smažila bramboráky. Taky jsem nakoupila česká piva – Kozla, takže to bylo i s interaktivní ukázkou české kuchyně. Kromě jídla a pití jsem připravila prezentaci o mé milované vlasti, aby i Kazaši věděli, kde se tato nádherná země nachází a čím jsme vlastně slavní (mimo jiné prezidentem kradoucím pero). Myslím, že je to všechny pobavilo. Hold nikdo není dokonalý…ani český prezident, ikdyž si to o sobě často myslí :)

 

 

 

Shopi v českém dresu s českým pivem a českým bramborákem :)

se studentkami Elmírou a Nurgul

Charyn kaňon

Na neděli 23.9.2012 jsem se těšila už dlouho, jeli jsme totiž do Charyn kaňonu. Byla jsem štěstím bez sebe když mi Shopi řekla, že by jela se mnou. Nakonec jsem sehnala ještě další  2 studentky – Elmiru a Nurgul a tak jsme na výlet vyrazily ve čtyřech.  Organizaci měla na starosti Elmira, která sehnala slevu a tak jsme za cestu do Charyn kaňonu s cestovní agenturou (jinak se tam dostat nedá) zaplatili 2000 tenge místo původních 3000 tenge. 

náš autobus

Jeli jsme takovým starším autobusem, který své již dávno odsloužil, ale to v Kazachstánu nikomu nevadilo. Cesta tam trvala 4 hodiny. Celou tu dobu nás průvodce informoval o různých zajímavostech. Moc jsem mu nerozuměla, jen jsem občas pochytila že mluví o československých lázních. Nejhorší úsek bylo posledních 10 kilometrů, kdy jsme jeli pouze po prašné cestě (zlaté naše polňačky). Autobus si to hnal jako by jel po dálnici a tak nebylo divu, že jsmese všichni v autobuse dusili (v rozvířeném prachu a písku se opravdu dýchat nedalo).

Nurgul, Elmira, Dima, já a Shopi

Na prohlídku kaňonu jsme měli 4 hodiny. S holkama jsme se vydaly údolím zámků směrem k řece. Cestou se  k nám připojil Dima, klučina z Ruska, který pracuje v Almaty.  Asi po 1,5 hodině chůze (tedy spíše šourání a neustáleho focení a pózování) jsme došli k řece, kde jsme si udělali piknik. Chvíli jsme se bavili s průvodcem, měla jsem totiž potřebu mu oznámit, že jsem z toho Československa, o kterém tak mluvil. 

Cestu zpátky k autobusu jsme si trochu zkomplikovali, za to jsme pořádně nasmáli. Lezli jsme do kopce, který byl dost prudků a na tom písku se to dost smekalo . Holky se jako sportovkyně moc neprojevily a Dima jako správný „gentelman“  jejich snahu vyšplhat se nahoru akorát tak fotil místo aby jim pomohl. Když jsme se konečně vydrápali nahoru, naskytl se nám úžasný pohled na celý kaňon s panoramatem hor v povzdáli. FAKT NÁDHERA

K autobusu jsme dorazili s předstihem, a tak jsme se šli projít na druhou stranu, směrem k zaprášené cestě. Odjížděli jsme něco málo po 4 hodině, protože jsme čekali na jeden pár z Karagandy. Chvílemi jsem litovala, že jsme je tam nenechali. Seděli totiž před náma a většinu cesty se líbali. Dokud šlo sledovat krajinu, tak mi to nevadilo, ale jakmile se setmělo, začali mi oba lézt krkem. Navíc na sedačce vedle nás se muchlovala jiná dvojice, takže to byla fakt pěkná podívaná na všechny strany. Průvodce naštěstí mlčel a tak jsme mohli chvílemi i spát. 

Zde si můžete prohlédnout více fotek z Charyn kaňonu

A jak se Charyn kaňon líbí vám? 

Večeře u Šachnozy a Farklikha

V sobotu po skončení hodiny za mnou přišli moji dva studenti, manželský pár Šachnoza a Farklikh, jestli by se mnou mohli mluvit. Lekla jsem se, že už nebudou chodit, nebo se že jim hodina nelíbila. Naštěstí jsem se bála zbytečně. Přišli mě pozvat na neděli na večeři k nim domů. JUPÍ JUPÍ JUPÍ. 

Farklikh s Šachnozou

V neděli v 6 hodin večer mě Farklikh vyzvedl u mě doma, bylo to dost stylové – přijel pro mě Oktávkou :) U nich doma na nás čekala už Šachnoza s připravenou večeří. Bydlí v regionu Sajran, což je asi 15 minut jízdy od místa, kde bydlím já. Jejich byt je docela malý 1+1, ale velmi pěkný. Strávila jsem u nich 5 hodin a bylo to fakt super. Nejen že jsem se dobře najedla, ale také jsme si pěkně popovídali a já se dozvěděla spoustu zajímavých věcí.  Třeba to, že mají kořeny v Uzbekistánu, takže mluví plynule jak rusky, tak kazašsky tak i uzbecky. Také dodržují tradice, Šachnoza nyní patří do rodiny Farklikha a když se chce navštívit svoje rodiče musí se zeptat manželových rodičů o svolení. Také jsem zjistila, že svým rodičům vykají, což mě tolik nepřekvapilo, protože jsem to slyšela v Kyrgystánu ale větším překvapením bylo, když mi řekli, že manželka svému manželovi vyká. To si neumím moc představit. Svatbu slaví celý týden a obyčejně pozvou tak 600 lidí, z toho ženich z nevěstou znají tak 100 (zbytek jsou známý rodičů a dalších příbuzných).

naše večeře

 K večeři připravila Šachnoza nějaké uzbecké jídlo, které se skládalo z hovězího masa, brambor a zeleeniny –vše uvařené v jednom hrnci.  Bylo to moc dobré. Kromě toho jsme pojídali klobásky, salát (kuřecí maso se sýrem, koprem a majonézou)a pili čaj nebo džus. Taky mi připravili mojito, ale bez alkoholu což mi vůbec nevadilo. Taky jsme se bavili o náboženství. Hrdě se hlásí k tomu, že jsou muslimové, ale nemají rádi radikály, dokonce se jim ani nelíbí, když některé ženy v Kazchstánu chodí zahalené (prý to není jejich tradice). Mimo jiné Šachnoza měla na sobě tílko a kraťasy, takže byla spíše odhalená než zahalená. Také jedí vepřové (třeba vepřové klobásy jim nevadí) a pijí alkohol. Při rozloučení jsem dostala ještě koláč na cestu domů. Případala jsem si trochu blbě, protože já jsem přinesla pouze čokoládu (za to přímo z Čech -  Zoru :))