Maršutkou do Kyrgystánu

Koncem srpna jsem musela na povinný výlet do Kyrgystánu. Jak jsem se zmínila už někdy na začátku svého blogu, dostala jsem pouze tříměsíční víza (s tím, že platily od začátku června). No a jelikož víza nejde prodloužit, musela jsem požádat o nové, což znamená opustit zemi a požádat o víza na nejbližší kazašské ambasádě, která je v mém případě v Biškeku (cca 250km). Rozhodla jsem se, že si pobyt v Kyrgystánu prodloužím a zůstanu tam tak 4 dny (taková minidovolená). Ubytování jsem měla zajištěné u Antona (Slováka, který tu minulý rok působil jako prezident AIESEC Kyrgystán a nyní tu pracuje).

hory po levé straně...

V neděli 26.8 jsem se brzy ráno vydala směr Kyrgystán! Brzy znamená konkrétně o půl 7 ráno. Jelikož tu nemají jízdní řády, musela jsem doufat, že takhle po ráno vůbec nějaký autobus pojede. Potřebovala jsem se dostat na autobusové nádraží - Sajran. Naštěstí jel :) Na zastávce se mnou čekal jeden kluk, který se se mnou v autobuse snažil konverzovat. Divil se, že jedu sama, ale já mu vysvětlila, že na mě na hranicích čekají "druzija," samozřejmě na mě žádní kamarádi nečekali. Já si totiž myslím, že mi tato lež zajistí větší bezpečnost. Kluk za mě zaplatil autobus a nabídl se, že mi pomůže najít maršutku. Nejdříve jsem se trochu bála. Přece jenom jsem ho neznala, ale nakonec jsem byla ráda, že mi pomohl. Asi bych to zvládla i sama, ale určitě za vyšší cenu - jakmile zde zjistí, že jsem cizinky, hned mi účtují 2x vyšší ceny :( Takhle mě cesta na hranice Kyrgystánu vyšla na 1500 tenge (což docela jde). Kluk mi dal telefonní číslo, že mu mám napsat až přijedu. Moc jsem mu poděkovala (о́чень спасибо) ,, ale číslo rozhodně nevyužiju :)

 

...a polopoušť po levé

Cesta na Kyrgyzské hranice byla víceméně v pohodě. Nejdříve jsem byla nadšená z toho, že jedeme po dálnici, což znamenalo, že nám hrozí menší pravděpodobnost, že se s někým čelně srazíme, ale bohužel pár kilometrů za Almaty se čtyřproudovka změnila v dvouprodovku a já se chvílemi opravdu modlila, abych tu cestu přežila. Trochu mě překvapilo, když jsme zastavili na benzínce, řidič nechal nastartované auto a šel tankovat. Pokud si dobře pamatuji, tak nás v autoškole učili, že motor musíme vždy vypnout. Asi tu mají jiná auta nebo prostě nerespektují pravidla, což je pravděpodobnější. V autě nás jelo celkem 8 včetně řidiče, naštěstí měl každý svoje sedadlo, ale bohužel nikde nebyly pásy. 

Většinu cesty jsem pozorovala krajinu, která byla docela monotónní, z jedné strany hory a z druhé polopoušť. Občas jsme projeli nějakou vesnicí, ale opravdu malinkou. Na kraji vesnice byly takové divné stavby, připomínaly ptaččí klece a malé mešity. Asi až po hodině mi došlo, že to jsou hřbitovy. Zajímavé! Taky jsme potkali stáda dobytka, která se pásla na vysušené trávě. Kolem jezdili pastevci na koních - jako by se tu zastavil čas. 

Kazašský hřbivot, zdroj: urbaskovi.eu/

Na hranice jsme dojeli kolem 11 hodiny. Kontrola proběhla celkem bez problémů, ikdyž hned na začátku se mi celník snažil vysvětit, že mám prošlou registraci. Dělala jsem, že vůbec nerozumím a tak mě nechal jít dál. Čekání ve frontě mě stálo trochu nervů. Místo, aby zde lidé vytvořili řadu, udělají chumel a pak se snaží předbíhat. Ale já jsem se nedala! Roztáhla jsem ruce a dělala, že se jako opírám o zábradlí a tak mi neproklouzla ani myška :D Na Kyrgyzské straně jsem si vystála frontu, aby mi řekli, že si musím pro razítko do jedné kanceláře a tak jsem se drala zpět. Když jsem se hnala zpátky, lidé mě nechtěli pustit, protože si mysleli, že předbíhám. Snažila jsem se vysvětlit, že razítko už v pase mám. Povedlo se a já vstoupila na území Kyrgystánu, kde na mě už čekal Antonův spolupracovník- Azamat.