Biškek

Biškek - hlavní město Kyrgystánu, má necelý milion obyvatel. Biškek se nachází, podobně jako Almaty na úpatí pohoří Tian Shan. Narozdíl od Kazašské metropole mají Kyrgyzové do hor poměrně dále (cca 40km). Almatinci to mají pouze necelých 20km. Město bylo založeno v roce 1878 jako ruská pevnost a neslo název Piškek. V dobách Sovětského svazu se město jmenovalo Frunze po svém rodákovi, politikovi a vojákovi Michailovi Frunzemu. Po rozpadu SSSR se název vrátil k původní verzi, tentokrát pozměněné na Biškek. 

náměstí Ala-Too

střídání stráží

 Centrem města je náměstí Ala-Too. Narozdíl od Almaty, náměstí vypadá jako opravdové náměstí (není to čtyřproudová silnice). Náměstí bylo založeno v roce 1985 na oslavu 60. výročí vyhlášení Kyrgyzské sovětské socialistické republiky. Do roku 2003 vévodila náměstí socha Lenina, která je nyní přesunuta do ústraní (za muzeum).Přes den je náměstí téměř mrtvé, ale k večeru pomalu ožívá a jakmile se setmí, je tam spousta lidí. Lidé se tu každý večer scházejí a poslouchají kyrgyzskou hudbu, která tu hlasitě vyhrává z reproduktorů (něco jako u nás rozhlas). Na náměstí můžete najít muzeum, sochu místního slavného spisovatele (jehož jméno jsem zapomněla) a taky Kyrgyzskou vlajku, která je střezena stráží. Každou hodinu se stráže střídají, takže je to podobná podívaná jako před Pražským hradem. Místní stráž ovšem při pochodování zvedá nohy až k pasu, takže to vypadá trochu komicky... 

Jak sem už psala, tak ubytování jsem měla zajištěno u Antona, jenomže Anton byl ještě někde v horách a tak mě na hranicích vyzvedl jeho kamarád Azamet. Nedělní odpoledne jsme strávili prohlídkou města, dokonce jsme byli i v muzeum, což byl docela zážitek :) Aktivně jsem šla koupit lístky (protože Azamat platil taxi) a navíc jsem si chtěla procvičit ruštinu. Zjistila jsem, že mají slevu pro studenty, tak jsem vytáhla svůj ISIC a žádala jeden studentský a jeden dospělý lístek. Jaké bylo překvapení, když jsem za svůj studentský zaplatila 3x více než za 1 dospělý. Proč můj lístek stál 100 som ačkoliv na ceníku bylo napsáno 30? Jednoduché vysvětlení: protože jsem cizinka :) Vůbec nechápu proč mají cizinci dražší vstupné, když ani popisky exponátů nejsou v angličtině. Celkově muzeum stálo zaprd! Nic tam nebylo, tedy nic zajímavého :( 

Bílý dům

Dalším zajímavým místem je tzv. Bílý dům - sídlo prezidenta a vlády. Objekt je chráněn vysokým plotem a střežen policií. Po zkušenostech z roku 2010 Kyrgyzové vědí, že si musí svoje vládní přdedstavitele lépe střežit. Každé ráno když prezident příjíždí do svého úředu, zastaví se všude provoz a uvolní se cesta, aby mohla hlavu státu se svou eskortou co nejrychleji projet a aby tak neztrácela svůj drahocený čas. Za budovou bílého domu je zábavný Panfilův park se spoustou houpaček, kolotočů a samozřejmě ruským kolem. Narozdíl od ruského kola v Almaty, není z kyrgyzského nic vidět - žádný pěkný pohled na město :( Vedle parku je jediný velký fotbalový stadion v zemi - Spartak Biškek.

místí Big Ben

Ze zajímavých míst bych jmenovala ještě místní Big Ben, která má do anglické verze opravdu daleko :) Dále pak náměstí Vítězství, kde je umístěn monument věnovaný obětem druhé světové války. Toto místo je oblíbené pro svatebčany. kteří se tu rádi fotí. Nevěsta se ženichem vždy přinesou květiny, které položí před "věčný plamen." Během asi 15 minut jsem tu potkala hned 5 svateb. 

Podobně jako v Almaty je zde poměrně dost parků. V jednom z nich je venkovní muzeum soch. Vypadá to tam velice pěkně.

Většina obyvatel Kyrgystánu jsou muslimové, ale žádnou velkou mešitu jako v Almaty jsem tu nenašla. Objevila jsem jeden pravoslavný kostel, docela pěkný :) 

Další zajímavostí je pouliční prodej nápojů. Na každém rohu můžete vidět něco jako stánek, kde si můžete koupit buď ledový čaj nebo něco jako kvas a nebo mléko. Po zkušenosech z posledních 14 dní (kdy jsem pořád běhala na záchod), jsem si zážitek ochutnat místní specialitu raději odepřela. Také tu prodávají cigarety po kusech. Příjdete ke stánku, z krabičky vytáhnete 5 cigaret, zaplatíte a prodavačka vám  ještě zapálí.

Pouliční prodej nápojů. Paní uprostřed  prodává cigarety po kusech

Nejvtipnější ovšem je doprava. Jako hromadné dopravní prostředky tu slouží autobusy, trolejbusy, maršutky a taxíky. ALE POZOR! V Kyrgystánu existuje něco jako hierarchie dopravních protředků. Nejlevnější jsou trolejbusy, které stojí 8 som. Na druhém stupni odspodu jsou v hierarchii umístěny autobusy a maršutky (které stojí 10 som), pak taxíky a nejvýše si stojí vlastní auta. No a jaký to má význam. To, jakým dopravním prostředkem vypodívá o vaší společenské a hlavně finanční situaci. Azmet mi řekl, že by v životě nejel trolejbusem, protože by to bylo pod jeho úroveň. Kdyby ho takto někdo viděl, tak by v očích svých kamarádů hluboce klesnul. Stejně tak by nikdy s holkou do kina nejel trolejbusem, protože pak by s ním už nikdy nikam nešla. Moc jsem to nepochopila, protože je jedno čím jedete, ale hlavně, že dojedete ovšem toto si v Kyrgystánu nemyslí. Lidé se raději mačkají v maršutce (což je vlastně tranzit s kapacitou pro 15 lidí, kde jich samozřejmě jezdí více), než aby jeli pohodlně trolejbusem. Hold jiný kraj, jiný mrav :) Stejně jako v Kazachstánu se zde nedají koupit lístky, cestu jednoduše zaplatíte při výstupu u řidiče (takže se vystupuje pouze předními dveřmi).

Dubový park: venkovní muzeum soch

Poslední zmínku bych věnovala ambasádě. Jak už jsem psala v předchozích příspěvcích, můj výlet byl spojen s žádostí o nová víza na Kazašské ambasádě. Hned v pondělí ráno jsem se vydala s žádostí a zvacím dopisem na ambasádu. Už před 9 hodinu stálo před budovou spoustu lidí, takový chumel. Lekla jsem se, že v tomto chumlu se na mě řada nedostane, protože nesnáším se cpát někam dopředu. Naštěstí zde byl pořadník, tak jsem se o svoje místo nemusela bát. Nicméně mi to k ničemu nebylo, protože jsem neměla vyplněný jeden formulář a jelikož se mi nechtělo čekat hodinu jenom proto, aby mi ho dali, jednoduše jsem všechny předběhl a papír si normálně vzala. Pak jsem musela do Kazašské banky v centru města zaplatit poplatek (z jiné banky to poslat nejde) a pak zase zpátky na kraj města, kde stála ambasáda. Nebýt Antona, tak jsem asi o víza ani nestihla požádat. Anton věděl, jak to zde chodí a tak mi se vším pomohl, takže to rychle odsýpalo. V tom chumlu během čekání jsem potkala jednoho Poláka - Vojtka (25 let) a Francouzsku Ofelii (28 let). Šli jsme spolu pak na oběd, kde jsme potkali ještě další jejich kamarády. Vojtek tu s kamarády cestoval, pokoušeli se zdolat nějakou sedmitisícovku, ale v druhém výškovém táboře dostali hrozné horečky a tak to vzdali. A Ofelie tu učí angličtinu, ale bohužel už odlétá domů.

Celkově se mi Biškek docela líbil, možná více než Almaty. Bylo to tam takové klidnější a pohodovější (ikdyž řidiči jsou stejní experti jak Kazaši). 

No a jak by se Biškek líbil Vám? Fotky z Kyrgyzské metropole si můžete prohlédnout ZDE

Maršutkou do Kyrgystánu

Koncem srpna jsem musela na povinný výlet do Kyrgystánu. Jak jsem se zmínila už někdy na začátku svého blogu, dostala jsem pouze tříměsíční víza (s tím, že platily od začátku června). No a jelikož víza nejde prodloužit, musela jsem požádat o nové, což znamená opustit zemi a požádat o víza na nejbližší kazašské ambasádě, která je v mém případě v Biškeku (cca 250km). Rozhodla jsem se, že si pobyt v Kyrgystánu prodloužím a zůstanu tam tak 4 dny (taková minidovolená). Ubytování jsem měla zajištěné u Antona (Slováka, který tu minulý rok působil jako prezident AIESEC Kyrgystán a nyní tu pracuje).

hory po levé straně...

V neděli 26.8 jsem se brzy ráno vydala směr Kyrgystán! Brzy znamená konkrétně o půl 7 ráno. Jelikož tu nemají jízdní řády, musela jsem doufat, že takhle po ráno vůbec nějaký autobus pojede. Potřebovala jsem se dostat na autobusové nádraží - Sajran. Naštěstí jel :) Na zastávce se mnou čekal jeden kluk, který se se mnou v autobuse snažil konverzovat. Divil se, že jedu sama, ale já mu vysvětlila, že na mě na hranicích čekají "druzija," samozřejmě na mě žádní kamarádi nečekali. Já si totiž myslím, že mi tato lež zajistí větší bezpečnost. Kluk za mě zaplatil autobus a nabídl se, že mi pomůže najít maršutku. Nejdříve jsem se trochu bála. Přece jenom jsem ho neznala, ale nakonec jsem byla ráda, že mi pomohl. Asi bych to zvládla i sama, ale určitě za vyšší cenu - jakmile zde zjistí, že jsem cizinky, hned mi účtují 2x vyšší ceny :( Takhle mě cesta na hranice Kyrgystánu vyšla na 1500 tenge (což docela jde). Kluk mi dal telefonní číslo, že mu mám napsat až přijedu. Moc jsem mu poděkovala (о́чень спасибо) ,, ale číslo rozhodně nevyužiju :)

 

...a polopoušť po levé

Cesta na Kyrgyzské hranice byla víceméně v pohodě. Nejdříve jsem byla nadšená z toho, že jedeme po dálnici, což znamenalo, že nám hrozí menší pravděpodobnost, že se s někým čelně srazíme, ale bohužel pár kilometrů za Almaty se čtyřproudovka změnila v dvouprodovku a já se chvílemi opravdu modlila, abych tu cestu přežila. Trochu mě překvapilo, když jsme zastavili na benzínce, řidič nechal nastartované auto a šel tankovat. Pokud si dobře pamatuji, tak nás v autoškole učili, že motor musíme vždy vypnout. Asi tu mají jiná auta nebo prostě nerespektují pravidla, což je pravděpodobnější. V autě nás jelo celkem 8 včetně řidiče, naštěstí měl každý svoje sedadlo, ale bohužel nikde nebyly pásy. 

Většinu cesty jsem pozorovala krajinu, která byla docela monotónní, z jedné strany hory a z druhé polopoušť. Občas jsme projeli nějakou vesnicí, ale opravdu malinkou. Na kraji vesnice byly takové divné stavby, připomínaly ptaččí klece a malé mešity. Asi až po hodině mi došlo, že to jsou hřbitovy. Zajímavé! Taky jsme potkali stáda dobytka, která se pásla na vysušené trávě. Kolem jezdili pastevci na koních - jako by se tu zastavil čas. 

Kazašský hřbivot, zdroj: urbaskovi.eu/

Na hranice jsme dojeli kolem 11 hodiny. Kontrola proběhla celkem bez problémů, ikdyž hned na začátku se mi celník snažil vysvětit, že mám prošlou registraci. Dělala jsem, že vůbec nerozumím a tak mě nechal jít dál. Čekání ve frontě mě stálo trochu nervů. Místo, aby zde lidé vytvořili řadu, udělají chumel a pak se snaží předbíhat. Ale já jsem se nedala! Roztáhla jsem ruce a dělala, že se jako opírám o zábradlí a tak mi neproklouzla ani myška :D Na Kyrgyzské straně jsem si vystála frontu, aby mi řekli, že si musím pro razítko do jedné kanceláře a tak jsem se drala zpět. Když jsem se hnala zpátky, lidé mě nechtěli pustit, protože si mysleli, že předbíhám. Snažila jsem se vysvětlit, že razítko už v pase mám. Povedlo se a já vstoupila na území Kyrgystánu, kde na mě už čekal Antonův spolupracovník- Azamat.

Kyrgystán

KYRGYSTÁN! Co všechno o této zemi víte? Možná jen to, že tato republika byla součástí Sovětského svazu.... možná ani to ne. Mimochodem, dali byste dohromady všech 15 zemí, které tvořily Sovětský svaz? Přemýšlejte.... (odpovědi najdete na konci tohoto příspěvku) :)

Než začnu líčit zážitky z pobytu v této zemi, ráda bych vás seznámila s některými fakty. Takže pojďme na to!

VĚDĚLI JSTE ŽE?

• rozloha Kyrgystánu je 199 814 km (téměř 3x větší než Česká republika)?
• 90% území leží v nadmořské výšce nad 1 500 m n.m a dokonce 40% území je nad 3 000 m n.m?
• Kyrgystán je stejně jako ČR, tak i Kazachstán vnitrozemním státem? 
• Kyrgyzstán hraničí na východě a na jihu s Čínou, na jihozápadě a západě s Tádžikistánem a Uzbekistánem a na severu s Kazachstánem?
• hlavní město je Biškek?
• v Kyrgystánu žije 5,2 milionů obyvatel?
• většina obyvatel (77%) jsou muslimové, zbytek většinou pravoslavní? v Kazachstán je muslimů méně (pouze 53%)
• 35% obyvatel žije ve městech a zbylých 65% na vesnicích?
• kyrgyzský a ruský jazyk jsou oficiálními jazyky? 
• měnou používanou v Kyrgystánu je som, který má 100 tiin? přesto zde můžete platit i dolary (při výběru z automatu si můžete zvolit v které měně budete vybírat).
• narozdíl od nás Čechů jsou Kyrgyzové "národ činu"? Jakmile se jim něco nelíbí, tak si nestěžují pouze u piva, ale vyrazí rovnou do ulic. Poslední revoluce tu byla v roce 2010 a vypadalo to nějak takto:

^"V roce 2009, kdy byl Kurmanbek Bakijev při zmanipulovaných volbách opětovně zvolen, se lid bouřil nanovo. Neustále se zvyšující ceny za energie, náklady na žití a zoufalost Kyrgyzů spustila veřejnou demonstraci. Bakijev se začal bránit a vyhlásil podle vojenského práva zatknout každého opozičního lídra, který volal po jeho odstoupení. V dubnu 2010 situace vyvrcholila a neměla daleko od stavu občanské války. Protestanti se zmocnili vládních budov. Kyrgyzská opozice vyhlásila převzetí moci, jmenovala vojenského velitele země a vyzvala vládu k rezignaci. Do čela nové přechodné vlády se postavila sociálně demokratická šéfka opozice Roza Otunbajevová. Dočasná vláda měla za úkol vypracovat nový zákon ústavy a vytvořit podmínky pro spravedlivé volby. Bakijev utekl z hlavní metropole na jih země.Protesty trvaly dva dny. Protestující požadovali odstoupení prezidenta, odstranění všech jeho rodinných příslušníků z centrálních úřadů a dále okamžité snížení cen základních životních potřeb. Demonstrace měla za následek 85 mrtvých občanů.Po vyvrcholení krize a propuknutí násilných nepokojů (15. Dubna) prezident Kurmanbek Bakijev rezignoval a utekl ze země do Běloruska. Tento útěk zosnoval běloruský prezident Lukašenko, který poskytl Bakijevovi a jeho rodině politický azyl. V Kyrgyzstánu mu totiž hrozilo vězení"

Demonstrujicí před tvz. "Bílým domem" - úřadem prezidenta

jedna ze  zapálených budov...

Pořád přemýšlíte nad tím Sovětským svazem? Tady je správná odpověď: Arménie, Ázerbajdžán, Bělorusko, Estonsko, Gruzie, Kazachstán, Kyrgystán, Litva, Lotyšsko, Moldavsko, Rusko, Tádžikistán, Turkménistán, Ukrajina, Uzbekistán

Tak co? Věděli jste všechny??? :D

co se stalo v srpnu...

Začátkem srpna jsem konečně potkala zahraniční studenty, kteří tu jsou na stáži (pouze přes léto), mezi nimi 2 Čechy - Petra a Tomáše. Bohužel měli dost nabitý program a tak jsme se viděli pouze dvakrát, jednou v hospodě a podruhé na Global Village, kterou organizovala místní pobočka AIESEC Almaty. 

Global Village: Tom, já a Petr

V neděli 5.8. 2012 jsme s bývalýma AIESECářkama vyrazily do hor na piknik. Strašně jsem se těšila na nějaký výšlap, ale opět jsem měla špatné očekávání. Konečně  jsem pochopila, že když někdo řekne "jedeme do hor," neznamená to, že si obujeme pohorky a budeme šmajdat po hřebenech, ale "vyjedeme autobusem kam to jde, pak půjdeme 1km pěšky podél řeky a tam se usadíme a budeme piknikovat." Dnešní piknik se obešel bez šašliků (místní specialita, něco jako špíz), ale i tak byly holky vybaveny lépe než já (zjistila jsem, že na žádném pikniku nesmí chybět vajíčka uvařená na tvrdo). 

Ve středu 9.8.2012 pořádalo OSN první část Mezinárodního dne mládeže. Na tuto akci mě pozvala Nazerke, holčina, která mluví plyně česky :) Ačkoliv se to jmenovalo mezinárodní den mládeže, moc mladých tam nebylo. Byly tam nějaké starší  paní, které ukazovaly různé ruční práce, jedna mi slíbila, že mě naučí dělat gobelín, tak uvidíme :) Taky jsem tam potkala jednoho Čecha - Pepu, který tu je na stáži přes OSN, ale už jenom 14 dní. Druhá část mezinárodního mládeže se konala v sobotu v prostorách univerzity KIMEP. Chtěla jsem tam jít, ale bohužel mě postihly zdravotní problémy, konkrétně jsem si myslela, že mám střevní chřipku, a tak jsem místo běhání od stánku ke stánku, běhala na záchod.

Mezinárodní den mládeže: paní, která mi slíbila, že mě naučí dělat gobelíny

Celý další týden jsem zůstala v posteli a dívala se na filmy, fakt nuda. Když střevní problémy ani po týdnu nepřestaly, rozhodla jsem se jít k doktorovi. Všichni se mě ptali, co špatného jsem jedla a já celou dobu tvrdila, že nic extra. Po týdnu jsem si vzpomněla, že jsem měla salát s majonézou a že mi od té doby je špatně. Mamka mě vystrašila, že můžu mít salmonelu.... no super :) 

Salmonela to asi nebyla a pokud ano, tak už vyléčená, nicméně mi doktorka naordinovala nějaké léky a taky jsem musela chodit každý den na kapačky. Zajímavé je, že si všechno musíte nejdříve nakoupit v lékárně (dokonce i injekční stříkačku) a až pak vám to píchnou. Zdravotní péče (aspoň v soukormém zařízení) je dobrá. Narozdíl od českých doktorů, kteří se na vás skoro ani nepodívájí a hned vám něco napíší, mě zde udělali rozbor krve, moči a dokonce poslali i na ultrazvuk. Samozřejmě jsem si musela všechno zaplatit (doufám, že to pojišťovna proplatí). Celkově mě ten "salát s majonézou" stál přes 20 000tenge, což je skoro můj měsíční plat. 

Tyto léky mi protekly žilou, a to doslova:)

Ani mi tak nevadilo ležet hodinu s kapačkou v ruce, jako 30 minut cestování autobusem. Otřes! Mám takový pocit, že řidič neví, že v autobuse veze i lidi, kteří stojí. Když je autobus plný, tak je to fajn, protože nemáte kam padat, ale jakmile je poloprázdno, tak při stylu brzda-plyn létáte z jedné strany na druhou a to doslova. Ale o cestování až někdy příště, to je totiž kapitola sama o sobě :)

Můj zdravotní stav se po týdnu zlepšil a tak jsem mohla koncem měsíce odjet do Kyrgystánu...

Tak nějak shrnutí měsíce: srpen byl fakt děsný!!! Nejen kvůli zdravotním problémům, ale celý můj tým odjel na konferenci do Ruska a tak jsem na bytě zůstala úplně sama. 10dní jsem prakticky s nikým nemluvila (nepočítám-li zdravotní sestřičku v nemocnici). Navíc nám posledních 14 dní šel internet tak pomalu, že jsem nemohla sledovat ani žádné filmy (svojí zásobu 3 fílmů jsem shlédla poměrně brzy). Jelikož mi nebylo dobře, většinu dne jsem  prospala a zbytek se fakt ale fakt nudila :(

3 dny s krajankou Anet :)

Asi týden po příjezdu do Kazachstánu, jsem dostala kontakt na jednu češku, která je na stáži na české ambasádě v Astaně. Ihned jsem ji kontaktovala, ale jelikož je Astana 12 hodin cesty vlakem, nezbylo nic jiného, než si s krajankou pouze emailovat ...aspoň dočasně. V polovině července mi Anet, tak se moje nová emailová kamarádka jmenuje, napsala, že se chystá do Biškeku a cestou zpět se staví v Almaty. SUPER! No a tak jsme se v neděli 22.7. 2012 v 21:00 potkaly na starém náměstí. Kromě Anet jsem poznala ještě její nové kamarády - Akmela, který je původně s Tadjikistánu, ale v Almaty bydlí už 5 let a Rustana - pravého Kazacha. Oba kluci mluví plynuje česky, protože několik let studovali v Praze. Večer jsme strávili v jedné hospůdce, kde točili kazažské pivo zvané "Pražačka." Na to, že je Ramadán a Rustan je muslim, zvládl během večera vypít 7 piv. Domluvili jsme se, že druhý den pojedeme společně do hor. JUPÍ, konečně do hor!!!

Slepice s "ponožkami"

V pondělí jsme se ve 12 hodin měli sejít u lanovky na Kok-Tobe a odtamtud vyrazit společně na Čembulak. "Překvapivě" se Rustam zdržel v práci, a tak jsme s Anet vyrazily autobusem aspoň na Kok-Tobě. Ach jo, zdražili jízdné.... jedna jízda autobusem už nestojí 50 tenge, ale o 30 tenge víc. No pořád bylo levnější jet autobusem než lanovkou, která stojí 2 000tenge. Kok Tobe je takový kopeček, ze kterého je krásný výhled na Almaty. Přirovanala bych to asi k Petřínu v Praze, akorát tu není rozhledna. Místní lidé tu rádi tráví svůj volný čas. Kromě krásného výhledu na město (pokud zrovna není smog), se zde můžete vyfotit u sochy Beatles a také si můžete prohlédnout minizoo, která se skládá převážně z domácích zvířat jako jsou slepice, kozy a ovce. Ikdyž jsem holka z vesnice a podobnou minizoo máme doma, musela jsem si vyfotit místní slepice s "ponožkama."  Mají na nohách takové střapce, které opravdu vypadají jak ponožky. No posuďte sami...

zleva: Akmelův bratranec, Anet, já a Akmel

Cestou do města měl řidič autobusu snahu se s námi bavit. Bohužel konverzace ztroskotala na jeho neznalosti angličtiny a naší neznalosti ruštiny. Když jsme se  procházely po jednom z místních parků, zavolal Akmel a pozval nás k sobě na večeři.... že prý nám uvaří něco tradičního. Docela jsem se těšila, ale na jednu stranu i trochu bála. Přece jenom jsem ho neznala a jet k nějakému klukovi domů, navíc ještě mimo Almaty... utěšovalo mě, že se mnou jela i Anet. Naštěstí jsem se obávala úplně zbytečně. Akmel nás zavezl do domu svého strejdy, kde bydlí. Popravdě jsem čuměla jako puk. Čekala jsem nějaký kamrlík 2+1 nebo něco podobného, o to bylo větší překvapení když jsme  zastavili u třípatrové vily s venkovní terasou a zahradou - takový menší palác. Doma na nás čekal už jeho bratrem a bratrancem s připravenou večeří. Večeřeli jsme "oš" - tadjikiské jídlo, které se skládalo z rýže, mrkve, hovězího masa a speciálního oleje vyráběného přímo v Tadjikistánu.  Jako zákusek jsme měli meloun a sušené meruňky. Opravdu vynikající.

"Maso po Kazašsku"

V úterý jsme se s Anet vydaly na Zelený bar, protože kdo tam nebyl, jako by nebyl v Almaty. Hned po vstupu nás odchytla jedna paní, která prodávala mléčené výrobky a už nám dávala ochutnat koňské a velbloudí mléko. Popravdě mi to moc nechutnalo. Anet si koupila nějaké výrobky ze sušeného mléka jako dárek pro rodinu. Prodavačka nás srdečně zvala, ať se stavíme znovu a že kdyby nás to zajímalo, tak ten kluk, co stál vedle ní, je svobodný. K její smůle nás to vůbec nezajímalo, ale i tak jsme slíbily, že určitě někdy příjdeme :D Obědvaly jsme přímo na Zeleném bazaru v jedném restauraci, no řekněme spíše bufetu za velmi přijatelné ceny. Jídlo stálo kolem 300 tenge.Zbytek dne jsme tak brouzdaly po městě. Chtěly jsme jít do muzea, ale bohužel měli opět zavřeno.

Kráva ukusující jablka ze stromu

Ve středu jsme se kolem poledne sešly u parku prvního prezidenta s tím, že pojedeme do hor. Autobusem č. 28 jsme dojely na konečnou a pak se tak trochu procházely. Anet nebylo moc dobře, protože večer byla s Rustamem v hospodě a nějak jí ta piva neudělala dobře :) Žádná velká túra se nekonala, pouze jsme se prošly kousek podél řeky. Po silnici se kromě nás procházely ještě krávy (jako opravdová zvířata), jen tak samy a žraly zelená jablka ze stromů :) Ve 3 hodiny jsme se vydaly do města, kde na nás měl čekat Rustam a měli jsme jet na Medeo. Rustam opět nedorazil, a tak jsme na Medeo jely autobusem. V úterý to tam je o hodně lepší než v sobotu, skoro nikdo tam nebyl. Prohlídly jsme si stadion a našly nejbližší stín a na hodinu si tam lehly. 

V 8 hodin večer Anet odjízděla zpět do Astany. Na nádraží nás tentokrát už Rustam opravdu dovezl, dokonce přijel i Akmel. Doprovodili jsme Anet přímo do kupé. Je to všechno takové maličké a úzké (chodbičkou projde pouze jeden člověk). No těším se, až budu muset cestovat sama :D

Celkově to byly úplně úžasné dny. Nejen kvůli tomu, že jsem mohla mluvit svojí mateřštinou, ale proto, že jsem našla někoho, kdo chtěl cestovat stejně jako já.  

Anet, ještě jednou moc děkuji za úžasné 3 dny :)