Na skok doma

V pátek 24.5. byl tzv. posledním zvonkem ukončen školní rok v Nižním Novgorodu. Děti se rozutekly na prázdniny a já se pro změnu vydala domů, do ČR. Ovšem ne na dlouho…

Ještě než se pustím do líčení nových zážitků, zastavila bych se u posledního zvonku a ve stručnosti vám popsala, jak tato akce vypadá. Je to hodně podobné našemu poslednímu zvonění. Stejně jako u nás, jsou středem pozornosti maturanti, tedy žáci 11 třídy. Na rozdíl od našich tradic, kdy si maturanti připravují kulturní pásmo pro zbytek školy, to v Rusku funguje naopak. Začíná se představením 1. třídy a tak to pokračuje dál a dál až do třídy 10. Fantazii se meze nekladou, a tak můžete být svědky tanečních a hudebních vystoupení nebo zábavných scének. Celé pásmo, které v naší škole trvalo skoro 3 hodiny (upozorňuji, že všichni žáci, i ti nejmenší celou dobu stáli, protože nebyli k dispozici židličky) bylo zakončeno předáváním šerpy maturantům od loňským absolventů. Předáním šerpy se z maturantů stanou absolventi (выпустници). To je ovšem trochu zavádějící, protože ještě týden potom je čeká jednotná státní zkouška (maturita). 

žáci z vyššího stupně naší školy

Za zmínku stojí ještě vysvědčení pro ostatní ročníky. To v Rusku neexistuje. Žáci si domů neodnáší žádný list papíru, jako tomu je u nás. Známky si jednoduše učitelé předají z notýsku do notýsku a tím je postup do dalšího roku zpečetěn. 

To asi tak vše k ruskému školství

Cestou zpět do ČR jsem využila času při čekání na letadlo prohlídkou Moskvy. No popravdě, nic moc. Moskva se mi opravdu nelíbila. Asi ani ona mě nemá ráda. Když jsem tam byla poprvé, byla hrozná zima a nyní zase pro změnu celý den pršelo. Navštivila jsem Lomonosovu univerzitu. Dovnitř mě nechtěli pustit, protože nejsem jejich student. Na to, že byl všední den a univerzity končí až koncem června, tam bylo prapodivné mrtvo. Kromě kachny s kachňaty jsem skoro nikoho nepotkala. Na Rudém náměstí byl už trochu větší frmol. Když jsem se v turistickém centru ptala, co mi doporučí k navštívení, byli zaměstnanci mou otázkou tak zaskočeni, že mi nedokázali poradit. Obešla jsem tedy Rudé náměstí dokola, podívala se na Kreml a věčný oheň a tím moje prohlídka Moskvy skončila. 

Trochu zmoklá na Rudém náměstí

Na letišti mě čekalo nemilé překvapení. Náš let byl o 5 hodin zpožděn, a tak jsem do Vídně přiletěla až kolem 10 hodiny večer. To byl docela problém, protože poslední autobus do Brna odjíždí kolem 9. Naštěstí jsem se ještě na letišti v Moskvě seznámila s nějakým  manažerem z Čech, který mě hodil do Brna. Tam na mě čekali už naši. 

Abych po Rusku moc dlouho nesmutnila, vydala jsem se hned brzo ráno na ruskou ambsádu požádat o nová víza. Už jsem věděla, co dělat a tak to šlo docela rychle.  Když jsem přecházela v Praze přes Vltavu, připadala mi jako malinký potůček (nemůžete se mi divit, byla jsem zvyklá jezdit každý den přes Aku a dívat se na Volhu). Nicméně se tento „potůček“ během týdne vydatných děštů rozvodnil natolik, až jsem se bála, že se nedostanu na letiště. 

Lomonosova univerzita

Jo,  málem bych zapomněla. Kromě Moskvy mě nemá rád ani můj foťák. Nejdříve si doma zapomenu nabíječku a odjedu si s vybitou baterkou vesele do Ruska. Načež ho po návratu zpátky nechám ve vlaku. Tentokrát jsem už měla smůlu a na rozdíl od mého telefonu (který jsem nechala v RegioJetu) se ke mně můj foťák nevrátil. Buď si stále vesele jezdí na trase Praha- Ostrava nebo s ním už vesele fotí někdo jiný .

Týden doma hrozně rychle utekl, takže než jsem se nadála už jsem seděla v letadle směr Petrohrad.