Píše se rok 1993 a z jednoho malého státu se stávají 2
ještě menší. V jednom z nich
pak 5 letá Češka staví bábovičky na písku a ve druhém tahá 3 letá Slovenka kačera na provázku. Čas
plyne. Z holčiček se pomalu stávají slečny a ze slečen ….. no prostě MY!
Já a Baška. Dvě studentky narozené ve stejné zemi příjíždějí na území vnitřně
nenáviděného spojence, aby popřemýšlely nad vzájemnými vztahy našich, nyní již
dvou rozdělených zemí. PRD!
 |
| a la princezny na náměstí Aleksandra Něvského |
Žádné přemýšlení! Na to nemáme čas! Je potřeba žít! A tak
jsme žily! Dva měsíce spolu – 24 hodin denně a bylo nám dobře. Ne, dobře ne,
bylo nám suprově!
Společnost nám dělali občas i naši kolegové (většinou
zápaďáci), ale popravdě moc nestíhali našemu vražednému tempu. Navíc nebyli ani
z poloviny tak „retardovaní“ jako my….ikdyž Andrew k tomu měl blízko,
ale to je asi tím, že je Skot :D Když jsme po měsíci v práci zjistily, že naše snažení nikam moc nevede,
určily jsme si jiný cíl našeho pobytu než sehnat co nejvíce audioexkurzí. Cíl
možná ještě více nereálnější než ten, který měl náš šéf! Rozhodly jsme se, že
naučíme lidi v Petrohradu se smát. Cestou do práce (která mimochodem
trvala 1,5 hodiny) jsme se neustále na někoho usmívaly, zpívaly si a dělaly
různé blbosti (nosily na hlavně koruny s nápisem – „Ano, jsem princezna“ a
podobně).Světe div se, ale občas se to i povedlo.
Kromě klasických blbostí a propařených pátečních a sobotních
nocí, jsme chodily do parku, na procházky, na koncerty, do kina, do cirkusu,
do muzeí, na pláž…. Díky mojí znalosti ruštiny jsme se na jednom blogu
dozvídaly o všech akcích pořádaných v Benátkách severu, takže jsme opravdu
neměly čas se ani na vteřinu nudit. Pro ty z vás, kteří se do Petrohradu
chystají a chtěli by zažít něco opravdu místního, tak mrknětě na: http://blog-fiesta.com/ (PS: spousta akcí je zdarma).
Taky jsme tu potkaly spoustu zajímavých lidí a to nejen
Rusů. Nikdy nezapomenu na naše kolegy a kolegyně, se kterými jsme trávili asi
nejvíce času a užili si nejvíce srandy. No, nebyli jsme úžasní?
Kdo mi, ale nejvíc chybí je moje spřízněná duše – Baška.
Chybí mi naše zpívání česko-slovenských písniček, společné vaření, jízda metrem, blbnutí, každodenní čtení
horoskopu, dlouhé rozhovory o (vlastně ničem …však ty víš :D )….. prostě VŠECHNO!
A na závěr, taková malá doporučení, co si fakt nenechat ujít
Cirkus na vodě
Ruský cirkus funguje trochu jinak než ten náš. Principál se svou družinou nemusí objíždět
jednotlivá města (to by vzhledem k ruským vzálenostem snad ani nešlo) a
místo toho předváějí í svá čísla v kamenné budově (prostě jako divadlo). Do
cirkusu jsem chtěla už v Kazachstánu, ale jaksi to nevyšlo.
Tentokrát se poštěstilo a tak jsme se jednoho čtvrtečního
odpoledne ve složení já, která nesnáším klauny, Baška, která nesnáší
představení se zvířaty a Šárka vydaly do cirkusu. Ale pozor! Nebyl to
lecjaký obyčejný cirkus. Byl to cirkus NA VODĚ!
Spolu se skupinkou japonských
turistů sedících naproti nám jsme zvýšili věkový průměr diváků na 10 let. To
nám ale nebránilo k tomu, abychom si představení užily. Bylo to naprosto
suprové. Největší záhadou ale bylo, jak to pod vodou vydržel ten pán,co táhl tu
paní v leknínu. Objel s ní dokola asi 3x a ani jednou se nevynořil!
Dodnes mi to vrtá hlavou.
Ladožské jezero
Ačkoliv je v Petrohradu spousta kanálů, řek a dokonce i
moře, není prakticky možné se zde v létě pořádně vykoupat. Pláže jsou dost
špinavé a voda hodně mělká. A tak „koupání chtivým“ jedincům nezbývá nic jiného,
než vyjet za město k některému z jerez. Já s Baškou a Leem jsme
si to namířili přímo k tomu největšímu – Ladožskému. Po hodině jízdy vlakem jsme dojeli do stanice „Ladožské
jezero“ odkud to bylo na pláž coby kamenem dohodil. Voda nebyla překvapivě ani
moc studená. Co nás ale překvapilo byly vlny, které sehaly až do úrovně mého
pasu (a i výš). Odkdy jsou na jezeře vlny? Ikdyž potom, co jsem se v Kyrgystánu
koupala v jezeře, ve kterém byla slaná voda se už nedivím ničemu.
Žádné komentáře:
Okomentovat