Šeremetěvův zámek

Ve středu 1.května když jsme na zahradě grilovali sašliky, se mě Saša (moje hostitelská maminka) zeptala, jestli s nimi nechci jet na výlet. Samozřejmě jsem souhlasila a tak jsme se v pátek vydali směr Šeremetěvův zámek. Cesta byla poněkud delší než jsme čekali. Místo 120km jak jsme si mysleli, leží městečko Jurino, ve kterém se zámek nachází o dalších 130km dále. 

Po  zkušenosti s návštěvou francouzským zámků (konkrétně zámků na Loiře, které mě svou výzdobou dost zklamaly), jsem svoje očekávání vůči ruským zámků raději snížila na minimum…..a i to bylo málo:) Zámek patřil jedné z nejvýznamnějších a nejvlivnějších ruských rodin – Šeremětěvům(je po nich dokonce pojmenováno jedno z letišť v Moskvě). Z venku vypadá poměrně hezky, ale ve vnitř vůbec nic není.  A když říkám vůbec, tak myslím vůbec. Žádný nábytek, dekorace… NIC! Jen holé stěhy a nářadí dělníků, kteří tu provádí rekonstrukci. Budova totiž sloužila jako rekreační středisko a teprve nedávno se rozhodli ji vrátit do původního stavu a udělat z ní opět zámek a muzeum. 

jedna z místností uvnitř zámku

Zajímavější než zámek mi přišla cesta autem tam a zpět. Stav ruských silnic je v některých místech opravdu katastrofální což ovšem nebrání řidičům v tom, aby si to po nich mašírovali stovkou. Bavilo mě pozorovat krajinu, ikdyž byla poněkud monotonní. Kromě bříz, bříz, smrků, bříz, bříz, sem tam nějaké vesnice a pak zase bříz a bříz jsme nic nepotkali.

Výlet do Gorodce

V neděli 21. dubna jsme ve složení já, Verča (česká stážistka) a Saša (Rus) vyrazili na výlet do Gorodce. Výlet byl tak trochu na rychlo zorganizovaný, vlastně jsme se v sobotu po skončení akce „Čeština – to je ona,“ domluvili, že bychom jeli někam na výlet….no a volba padla na Gorodec.  

Gorodec je město s přibližně 30 000 obyvateli ležící 50km severo-západně od Nižního Novgorodu. Je známé především svými muzei. Mezi nejznámější patří muzeum samovaru a muzeum perníku. 

Jako dopravní prostředek k přesunu z Nižního Novgorodu do Gorodce jsme po menším běhání mezi vlakovým a autobusovým nádražím, zvlolili přece jenom vlak (autobus žádný nejel). Ten nás dovezl do městečka Zavolží odkud jsme museli po hrázi přehradní nádrže pokračovat maršutkou. Gorodec se totiž nachází na břehu obrovské vodní nádrže na řece Volze, jejíž jméno samozřejmě neznám. Celá cesta trvala asi 1,5 hodiny. 

První naší zastávkou po výstupu z autobusu se stalo muzeum perníku. Gorodec je totiž něco jako české Pardubice. Ruské perníky, nejenže mají jinou chuť než ty naše, ale oni dokonce i jinak vypadají. Místní perníky se totiž nevykrajují, ale těsto se dává do speciální dřevěné formy, ve které už je vyřezán nějaký motiv, následně se vyklopí (jako byste dělali bábovičky na písku), položí na plech a nechá péct. Po upečení se perník potře cukrem rozšlehaným s bílkem a je hotovo. Žádné zdlouhavé zdobení perníčků kousek po kousku jako to děláme my. Na jednu stranu je to fajn, protože tím ušetříte spoustu času, na druhou stranu, pokud chcete nový tvar, musíte si vyřezat dřevěnou formu. 

V muzeu perníku

Gorodec je kromě svých muzeí znám ještě množstvím typických ruských dřevěných domů. Uličkou, kde se tyto krásné domky v hojném množství nachází jsme se vydali z muzea perníků do muzea samovaru. 

Rusové všeobecně rádi jedí a pijí, a to nejen vodku. Nejoblibenějším nealkoholickým nápojem tu je čaj, a to buď černý nebo zelený. Ovocné a bylinkové čaje se tu dají prakticky sehnat nedají. Ve všední den se pije čaj stejně jako u nás, uvaří se voda v konvici a pak se naleje do hrnečku, kde už je připraven sáček. O víkedech a při různých setkání rodiny či přátel se vždy udělá závářka do konvice, tj. silný odvar z čaje (sypaného), který si každý podle svého gusta naleje do hrníčku a následně zředí horkou vodou. Čaj se pije většinou neslazený. Nedostatek cukru v čaji je ovšem kompenzován dostatkem sladkostí na stole, tolik bonbonů, čokolád a různých sušenek jsem v Rusku jsem nikde neviděla. Pití čaje je příjemný rituál (něco jako u nás odpolední kávička), který přetrvává v Rusku už po staletí.

V dřívějších dobách, kdy lidé ještě neznali rychlovarnou konvici, byl v Rusku rozšířen samovar. Samovar neslouží přímo k přípravě čaje, jak si většina lidí myslí, ale pouze k ohřátí vody. Uprostřed samovaru je taková roura sloužící jako kamna…. zatápí se většinou březovým dřevem. Kromě dřeva se mohou přidat i šišky (ale pouze z borovice, protože ty nemají smolu). Šišky dodají vodě příjemné aroma. Rusové jsou na svůj vynález pyšní (jako ostatně na cokoliv co je ruské :)), a myslím, že byste stěží hledali rodinu, která by tento přístroj nevlastnila. 

Řez samovarem

V muzem samovaru jsme se díky paní průvodkyni (svěže vypadající a mile se usmívající důchodkyni) dozvěděli spoustu zajímavých věcí, ať už o historii tohoto domácího pomocníka, jeho způsobu použítí či celkově stolovacích návycích Rusů v proměnách času. Ukázali nám samovary velké, malé (na jeden šálek čaje), bohatě zdobené i obyčejné, dokonce tu měli jeden samovar ve tvaru kosmické rakety. Tento samovar byl darován ruské astronautce a  první ženě ve vesmíru Valentině Těreškovové.  

Ikdyž nám počasí moc nepřálo, bylo zataženo a docela zima, výlet do Gorodce se nám vydařil. Kromě již zmiňovaných muzeí jsme viděli i chaloupku na kuřích nožkách….bohužel bez baby Jagy. Asi byla zrovna někde na dovolené :D

na návštěvě u baby Jagy

 více fotografií z Gorodce, najdete zde

Můj život v Nižním Novgorodu

Tak už víte, co v Nižním Novgorodu dělám a nyní něco o tom, kde bydlím a jak trávím svůj volný čas. 

Bydlím u tvz. hostitelské rodiny. A co to ta hostitelská rodina je? Nic složitého, prostě místní rodina, která se rozhodla u sebe na určitou dobu ubytovat zahraničního stážistu. Pro cizince to je jeden z nejlepších způsobů jak doopravdy poznat danou zemi a její kulturu. 

Moje rodina je naprosto báječná. Má 4 členy – maminku Sašu, která pracuje jako učitelka ve stejné škole jako já, takže spolu každé ráno jezdíme do práce, tatínka Sergeje, který pracuje jako doktor a 2 děti, osmnáctiletého Maxe a čtyřletou Ludmilu. Bydlíme v rodinném domě na ulici Lermontova, cca 30 minut jízdy autem od centra (pokud  samozřejmě není dopravní zácpa, to potom můžeme jet až 1,5 h). Dům je třípatrový a kolem něho je docela velká zahrada. Máme taky zvířata, vlčáka Loru, kočku Dášu, králíka Boňu a měli jsme i ptáčky, ale ty v nestřežený okamžik kočka sežrala. Úplně si tu připadám jako doma, akorát s tím rozdílem, že nebydlím u babičky a dědy v přízemí, ale mám svůj vlastní pokoj v podkroví.

Almatinská ulice - vedoucí k našemu domu

S rodinou trávím poměrně dost volného času. Berou mě s sebou na návštěvy ke známým a na různé výlety. Byli jsme například v aquaparku v Moskvě, na Šeremetěvově zámku a taky lyžovat.  Dorozumívacím jazykem je ruština. Tedy prvních 14 dní jsme mluvili i anglicky, ale jakmile zjistili, že moje ruština se zlepšila natolik, že jsem schopná se s nimi bavit, přepli zpět do svého rodného jazyka. Nejvíce času trávím ovšem s malou Lucy. Hrajeme si spolu, díváme se na animované seriály a čteme knížky. Díky ní jsem se naučila spoustu nových slovíček, které bych jen tak nikde nepochytila, jako například: budeme hrát na schovávanou a na honěnou, nelechtej mě. Myslím, že si na mě docela zvykla. Když mě představuje, tak říká „ета моя Полина – to je moje Pólina.“ 

v českém centru s Káťou a Rasťou

Ven s kamarády ani moc nechodím a to z toho důvodu, že se z práce vracím až kolem 5 hodiny nebo i později a většinou jsem docela unavená a tak jsem ráda, že zůstanu doma a hraju si s malou nebo se věnuju svojí diplomce :) Nicméně každý pátek chodím do českého centra, které je součástí místní univerzity. Tam jsem se seznámila nejen s ruskými studenty, kteří se učí česky, ale i s dalšími Čechy/Slováky zde žijícími, např. s Káťou a Rasťou. Taky jsem tu potkala 3 české studentky z Ostravy, které tu byly na stáži. S jednou z nich, s Verčou, jsme byly na výletě v Gorodci. České centrum organizuje různé akce spojené s výukou češtiny. Poslední pořádaná akce měla název „Čeština- to je ona.“ Bylo to takové kulturní pásmo, které prostřednictvím ukázky tanců, písní a různých vystoupení mělo nalákat studenty, aby se učili právě tento úžasný jazyk. To bych nebyla já, abych se někde aktivně nezapojila a tak jsem s holkama zpívala písničku a pak si spolu s Verčou připravila pro diváky kvíz (schválně, jestli byste dokázali odpovědět):

• Kolik Českých republik by se vešlo na území Ruska?
•  Jaká je vzdálenost mezi Nižním Novgorodem a Prahou?
• Kolik litrů piva vypije průměrně za rok jeden Čech (a kolik Rus)?
• Kolik ruských studentů studuje v ČR?
• Kolik lidí na světě mluví česky?
• odkud pochází Becherovka? 

No, tak jak úspěšní byste byli? Odpovědi najdete na konci příspěvku. Většina ruských akcí je zakončena hostinou a rozdáváním dárků. A tak kromě toho, že jsme se najedli a napili, jsme dostali čokoládový tulipán od vedoucího katedry s poděkováním, že jsme se účastnili. 

pohoštění na závěr akce"Čeština - to je ona."

Mezi moje další kamarády patří samozřejmě AIESECáři. Nevím jestli jsem se o tom vůbec zmínila, ale tuto stáž  jsem si zařídila prostřednictvím studentské organizace AIESEC, jejíž členkou jsem sama byla. Kdo má touhu vyjet za hranice, mrkněte na jejich webovky. 

Byl mi oficiálně přidělen buddy, tj. člověk, který se o mě má starat. Jmenuje se Anton a viděla jsem ho naposledy na svoje narozeniny (29. března), kdy mi daroval Kamasutru v ruštině. Naštěstí tam je spousta obrázků, takže není zas tak těžké tomu rozumět. Nicméně od té doby se po něm slehla zem a už se neukázal ani neozval. 

No a tak se o mě teďka stará Káťa. Byly jsme spolu v kině na filmu Legenda č. 17 (o ruském hokejovém hráči Valerii Charlamovi). Ačkoliv nejsem fanynkou ruského hokeje (ruskému týmu bych fandila snad jen v případě, že by hráli proti Američanům….ikdyž asi ani to ne), film se mi líbil. 

s Katjou a Yulií v hospodě po shlédnutí filmu Legenda č. 17

Taky jsem byla pozvaná na otevření Klubu mezinárodního přátelství. Já osobně bych klub překřtila na Klub přátel Azerbajdžánu, protože z 40 účastníků, bylo 25 z Azerbajdžánu.  Pořadatelé si pro nás připravili ukázku ruských a azerbajdžánských tanců. Co je cílem klubu jsem úplně nepochopila, ale myslím, že to ničemu nevadí. Příjde mi, že spousta věcí se tu dělá jen tak, bez toho aniž by měla konkrétní smysl. Kromě již zmiňovaných Azerbajdžánců byly ostatní národy reprezentovány mnou a několika studenty z Afriky (z různých států – Nigérie, Kongo, Tanzanie, Keňa). Právě afričtí studenti vzbudili největší pozornost, díky své barvě pleti. Všichni se s nimi chtěli fotografovat a bavit a vůbec jim nevadilo, že vlastně nevědí jak, protože ruština afrických studentů je na velmi nízké úrovni a angličtina Azerbajdžánů pro změnu na úrovni žádné. Celá situace mi přišla dost komická.  I tak během dvou hodin vzniklo asi milion fotek, které večer už určitě visely v kontaktech (ruská obdoba facebooku). 

ukázka ruských národních tanců

Uvědomila jsem si, jak úžasné je cestovat nebo být členem nějaké mezinárodní organizace. Mně osobně totiž potkat člověka jiné barvy pleti vůbec ale vůbec zvláštní nepřijde.

tak a tady jsou ty odpovědi:

• 214 Českých republik by se vešlo na území Ruské federace
• Vzdálenost mezi NN a Prahou je přibližně 2500km
• Čech vypije průměrně 144 l piva ročně (jsme na prvním místě), Rus - 73 l - jsou na místě 13.
• 3000 Rusů studuje v ČR (v ČRje cca 400 000 studentů z toho je nejvíce Čechů, pak Slováků - 30 000, pak Rusové, Ukrajinci, Kazaši a jiné národností)
• cca 11 milionů lidí na světě mluví česky (z toho 10 milionů v ČR)
• Becherovka se samozřejmně pochází z karlových varů.

Ruské školství

Cože to v tom Nižním Novgorodu dělám? Stručně řečeno – UČÍM. Ikdyž jsem v příspěvku „Být či nebýt učitelkou“ napsala, že jí rozhodně být nechci, odjela jsem do Ruska, abych znovu učila, tentokrát ovšem český jazyk a angličtinu. 

Ano, čtete správně….češtinu. Není to ovšem tak, že by se tolik Rusů chtělo učit náš rodný jazyk (ikdyž jsem jich potkala už docela dost). V Nižním Novgorodě je totiž automobilový závod GAZ (Volswagen), kde pracuje spousta Čechů (ze Škodovky) v middle managementu. No a já učím jejich děti. Celkově tu máme 11 českých dětí v různých třídách. Děti chodí normálně do tříd s ruskými dětmi, plus mají 3x týdně hodiny češtiny. Všichni jsou totiž povinně zapsáni v českých školách, kam se na konci každého roku vracejí a musejí skládat zkoušky.Český jazyk tu vyučují ještě dvě ruské učitelky – Marie, která má na starosti přípravku, první třídu, sedmou třídu a třídu jedenáctou. Olga se zabývá dětmi z 2,3 a 4 třídy. Nicméně není to klasické vyučování, kdy učitel stojí před tabulí a žáci sedí a poslouchají. Každé dítě má totiž svojí vlastní učebnici  a zadání, co všechno má udělat. Občas vymyslíme aktivitu pro celou třídu a pracujeme všichni společně. Například jsme si povídali o knížkách, které čteme a pak jsme o tom vyrobili plakát, který nyní visí na chodbě. 

naše česká skupina: Majda (4), Péťa (1), Anežka (1), Anička (přípravka), Ondra (3), Kuba (2) a Martínek (1) +  Máša (v modrém) a Olga

Je to opravdu hodně zajímavé. Kromě hodin češtiny, mám ještě hodiny prvouky (s 1, 3 a 4 třídou), dějepisu (s Tomem se 7 třídy) a literaturu (s Míšou z 11). Příprava je občas náročná, ale práce mě opravdu hodně baví. Všechny děti jsou naprosto úžasné. Nejvíce se mi líbí, když na mě volají „paní učitelko.“ Dále mám hodiny angličtiny  v 7 a 9 třídě a taky individuál s jedním klučinou – Iljou z 5 třídy, který po prázdninách pojede do USA. Prvních čtrnáct dní jsem měla i hodiny francouzštiny. Kromě českých dětí, tu jsou i děti francouzské a jelikož jejich učitelka byla nemocná a já jsem jediná, která umí francouzsky, tak mi nezbylo nic jiného než suplovat. Taky občas chodím do přípravky hrát divadlo nebo číst pohádky. Když ve škole zjistili, že umím i trochu rusky, tak mě využívali k různým překladům ať už z francouzštiny, češtiny nebo angličtiny do ruštiny a naopak. To byla docela legrace :)

Škola, kde pracuji nese název po slavném ruském všeumělci – Michailu Vasilijeviči Lomonosovi a nachází se í na ulici Gogolya téměř v centru města. Z okna sborovny máme nádherný výhled na soutok řek Volhy a Aky. Celkově je budova školy naprosto úžasná. Tak trochu mi připomíná Bradavice, jen tu nemáme pohyblivé schodiště a duchy…..Vybavení školy je dost moderní a přístup k dětem docela individuální, ale to bude asi tím, že se jedná o soukromou školu. Předpokládám, že na státních školách je to trochu jinačí. Je tu celkem 160 žáků, v každé třídě jich je různý počet. Nejvíce žáků se nachází ve 2 třídě (kolem 20) a nejméně pak v třídě 11, tam jsou pouze 3 studenti. Součástí školy je i přípravka, nebo-li školka, kde se děti učí psát a číst ale zároveň si i hrají. Pro zájemce: zde jsou webové stránky školy. 

naše škola

Systém je tu podobný jak u nás. Na prvním stupni (tj do 4 třídy) mají děti jednu učitelku na všechny předměty a od 5 třídy se jim učitelé mění, zůstává pouze třídní učitel. Malinký rozdíl je v tom, že na prvním stupni má každá třída kromě klasické učitelky ještě tzv. pomocnici, která učí angličtinu a zůstává s dětmi do 5 hodin (takže má vlastně i roli družinářky). Angličtina se tu vyučuje už od první třídy, nicméně je to jediný cizí jazyk, který se tu děti povinně učí, žádná němčina nebo francouzština jim v 7 třídě nepřibývá, jako to je na některých školách u nás. 

Vyučovaní začíná v 9:10 a jedna vyučovací hodina je o 5 minut kratší než ta česká, trvá tedy 40 minut. Před první hodinou chodí většina žáků na snídani, která je pro ně připravená ve školní jídelně. Děti tu mají 3 jídla denně, již zmíněnou snídani, oběd a pak ještě svačinu. Během dne se učí různým předmětům podle toho v jaké třídě jsou. Hodina tělocviku trvá 3 hodiny a každá třída ji má v rozvrhu jednou týdně. Jelikož škola nemá vlastní tělocvičnu, dojíždíme (autobusem) do nedalekého sportovního centra – Wordclass. Děti tam buď hrají různé hry, chodí plavat nebo do posilovny (ty starší). Já chodím pravidelně každý pátek do bazénu a pak do sauny. Je to úplně úžasný relax. Vyučování končí oficiálně v 16:00. Do té doby mohou děti odejít ze školy pouze se souhlasem rodičů (i ty nejstarší). Není to ovšem tak, že by se až do 4 drtili matiku a ruštinu. V rozvrhu mají i různé kroužky, jako tancování, kreslení, počítače nebo šachy.  Většina dětí čeká ve škole až do 5 hodin než si pro ně příjdou rodiče. Přemýšlela jsem, jak by se na to dívaly české děti kdyby měly být ve škole až do pěti. Pamatuji si, jak jsme všichni nadávali, když jsme měli odpoledka do půl 3. Na druhou stranu si ale myslím, že je to lepší, když jsou tak dlouho ve škole, v kolektivu kamarádů a hrají různé hry než kdyby seděly doma u počítače. 

Divadlo: Jak Křemílek s Vochomůrku měli hodiny s jednou ručičkou

Nyní něco málo o ruském systému školství. Povinná školní docházka začíná v 7 letech. Stejně jako my, mají ruské děti povinné absolvovat 9 tříd. Pak se mohou rozhodnout jestli se budou věnovat řemeslu, v tom případě jdou na něco jako naše učiliště nebo budou pokračovat do 11 třídy. Z 11 třídy se pak mohou hlásit na různé univerzity a instituty. Na univerzitu tak začínají chodit v 18 letech a končí většinou ve 23. Školství v Rusku, jak na základní tak i vysoké škole je bezplatné. Na rozdíl od ČR, spousta škol, včetně univerzit má vyučování i v sobotu. 

Za zmínku stojí i známkování. Přiběhla za mnou Anežka z první třídy a chlubila se, že dostala pětku. Já jsem se na ní tak podívala a divila se, proč se mi chlubí pětkou…..pak jsem si vzpomněla, že tu mají obrácený systém, tzn. pětka je známka nejlepší a jednička naopak nejhorší.