Poslední týden

Poslední týden jsem si chtěla užít, co nejvíce to jde a myslím, že se to fakt povedlo :)  V sobotu 17. listopadu jsem se svými studenty v jazykovce oslavila mezinárodní den studentů a zároveň náš státní svátek  - Den boje studentů za svobodu a demokracii. S českou vlajkou hrdě pověšenou na tabuli jsem jim vysvětlovala, co se u nás stalo v roce 1939 a následně pak v roce 1989. Bavili jsme se pak celkově o roli studentů ve společnosti a navzájem sdíleli naše názory o demonstracích. Bylo to opravdu velmi zajímavé.

Večer jsme s dalšími lektorkami z jazykovky měly párty, kde jsme oslavovali narozeniny našeho manažera Timura. Sešli jsme se na bytě u jedné kolegyně a jedli a pili a pili a pili. Nápojem večera byl kazašský koňak a ještě dnes, když někdo vysloví toto slovo, tak se mi udělá špatně. No, párty byla super. Z bytu, kde byl nádherný výhled na celé Almaty (fakt bomba), jsme pokračovali taxíkem do karaoke baru.  Karaoke je celkem fajn, tedy pokud zpíváte jiné než ruské písničky. Ikdyž azbuku umím, nestíhala jsem text ani číst natož se pokoušet o zpěv. Sranda však byla :D

Jo aky se mi povedlo ztratit někde diář. Jak? To vůbec nevím, prostě ho už nemám. Ikdyž byl už konec roku,  ztratit diář není taková legrace…. Je to jako byste ztratili rok svého života :(

bruslení na Medeo s Natašou, Shinar a Elmirou

Ráno jsem se probudila s mírnou bolestí hlavy a už si to mašírovala přes celé město na zastávku „hotel Kazachstán,“ odkud jsem měla jet na Medeo.  Se studentkami Elmírou, Natašou a Shinar jsme se totiž domluvily, že půjdeme bruslit na největší venkovní bruslařský stadion Medeo. Bylo to super. Pobyt na čerstvém vzduchu mi očividně prospěl. 

V pondělí celý den padal sníh, takže to večer vypadalo všude jak v pohádce. Nádhera. Byla jsem ráda, že nasněžilo, protože kromě jara jsem v Kazachstánu zažila všechna roční období. Problém byl trochu s chodníky, zvlášť s těmi do kopce a z kopce, které připomínaly spíše skluzavku. Byl však poslední týden a jen tak nic mě nerozhodilo. 

pohádkově zasněžené Almaty

Ve středu večer jsme zašly s kamarádkou Shopi do restauarce, kde jsem konečně ochutnala Bešparmak, tradiční kazašské jídlo mimo jiné složené i z koňského masa. Bešparmak znamená v překladu 5 prstů, což napodívá, čím se pokrm jí…. rukama.  V pátek jsme zase vyrazily do Amerického baru, kde jsme si daly kazašské sašliky (něco jako špíz) z jehněčího masa. MŇAM. Kazašská kuchyně mi celkem chutná. 

V sobotu 24.11 jsem měla poslední hodiny v jazykovce. Jelikož byl přesně měsíc do Vánoc (teda aspoň těch našich českých), rozhodla jsem se tento nejdůležitější svátek v roce oslavit i se svými studenty. Udělala jsem velkou mísu bramborového salátu (poprvé v životě), upekla perník, udělala rumové kuličky (bez rumu) a koupila 1l Becherovky, která byla dost drahá (v porovnání s cenami u nás…. hold jsem si připlatila za tu přepravu asi :D). Dárečky jsem pro ně sice neměla, ale za to oni měli dárečky pro mě. Od každé skupiny jsem dostala něco na památku (čepici šálu, přívěsek na klíče, tradiční hudební nástroje, tradiční nádobu na koňské mléko a bonboniéru Merci). Popravdě mě to hodně překvapilo a udělalo ohromnou radost. S každou skupinou jsem se vyfotila, abych na ně měla památku (ikdyž ne všichni přišli, protože jako tradičně každou sobotu účast na hodinách nebyla valná). Tady se můžete podívat na ty, co přišli.: foto z jazykovky

učitelé v jazykovce: Darya, Malika, Timur (manažer) a Assel

V neděli jsem nakoupila poslední dárečky, prošla si naposledy město a začala se pomalu balit. V pondělí jsem si vyzvedla výplatu a v úterý kolem 4 hodiny ráno se vydala na letiště. Všechno bylo takové smutné. Vím, že to bylo moje vlastní rozhodnutí jet domů, ale tak nějak jsem věděla, že mi Kazachstán přirostl hodně k srdci a bude mi chybět. Zatím co při odletu z ČR jsem přestala brečet hned po projdutí kontrolou, zpátky jsem brečela ještě cestou do Kyjeva…

Aby to nekončilo smutně tak vtipná historika na závěr. Ikdyž jsem na letiště přijela o 2 hodiny dříve, tak jsem málem nestihla letadlo domů. Dodneška nevím, jak se mi to podařilo.  Normálně jsem se odbavila, prošla kontrolou a vešla do velké společné čekací haly a čekala, až se na tabuli objeví číslo brány, kam mám nastoupit. Nicméně ani 15 minut před odletem ta stále nic nebylo. Nervozní jsem nebyla, protože kolem mě byla spousta lidí a letadlo před námi mělo 15 minut zpozdění. Tak jsem to vůbec neřešila a čekala. Asi 5 minut před odletem jsem zaslechla hlášení, že cestující do Kyjeva mají poslední šanci se dostat na palubu. Šla jsem se tedy zeptat, co se jako děje a zjistila jsem, že moje odbavovací hala je někde  jinde (číslo brány na tabuli pořád nebylo). Do autobusu, který nás odvážel k letadlu jsem doběhla na poslední chvíli. V tu chvíli mi ještě nedocházelo, že jsem let málem zmeškala. V autobuse bylo asi 5 cestujících a já si říkala, že je super, že nás poletí tak málo a přemýšlela, jestli se to vyplatí vypravovat tak velké letadlo pro 5 lidí…. Naivka :D Když jsme vstoupali po schůdkách do letadla, zjistila jsem, že jsme poslední cestující a že letadlo je narvané. No místo pro mě tam pořád bylo. UFFFF….