Zpět doma aneb "home sweet home"

Tak už je to více  jak 2 měsíce co jsem doma.
2 měsíce, během kterých jsem mimojiné stihla:

• přijít z absolventského plesu Gymnázia Dr.Emila Holuba v 5 hodin ráno
• "strašit" děti v převleku anděla za asistence Mikuláše a Čerta :D
• po vzájemné dohodě se rozejít s přítelem po 8 letech (tak to hold nevyšlo, no)
• potkat se s Anet v Praze (Anet je ta holčina z příspěvku 3dny s Anet :D)
• moderovat Syrečka Awards v AIESEC Olomouc v převleku prasete
• navštívit Budapešť a Vídeň 
• upéct 10 druhů cukroví (za pomoci babičky)
• upéct a nazdobit asi milion perníčků (sama!!!)
• jet nakupovat vánoční dárky s 50kč v peněžence a zapomenout si kartu doma
• zjistit, že ani příští rok se nevdám (barborka opět nevykvetla...)
• oslavit Vánoce s rodinou
• nepřibrat během vánočních svátků
• oslavit Silvestra s kamarády v Ostravě
• zjistit, že moje francouzština na tom není tak hrozně jak jsem si myslela :)
• účastnit se voleb prezidenta AIESEC Olomouc
• začít psát diplomovou práci (KONEČNĚ'!!!)
• nevyhrát ani zajíce, ani bažanty ani jakékoliv jiné zvíře na Mysliveckém plese
• omylem si z foťáku vymazat všechny fotky ohledně diplomky
• 2x ztratit ten samý mobil a 2X se s ním šťastně shledat (poprvé ve vlaku RegioJet cestou z Olomouce, po druhé v Potrefené huse v Praze)
• odvolit prezidenta Česká republiky
• účastit se konference NEXT a připomenout si, proč je super být AIESECář :D
• a v neposlední řadě litovat toho, že jsem si tu jednosměrnou letenku domů koupila. Bohužel jsou rozhodnutí, která už nelze vzít zpět :(

No je toho docela dost. Další "vtipná" věc, která se mi podařila je, že jsem si zapomněla přeměnit kazašské tenge na eura či jinou směnitelnou měnu ještě na území Kazachstánu.Takže výsledkem je, že na českém účtě mám suma sumárum nic, za to v hotovosti mám 120 000 tenge, které mi jsou ovšem úplně k ničemu protože se ani tady, ani ve Vidni ba dokonce ani v Maďarsku vyměnit nedají.

Takže nezbývá asi nic jiného, než se vrátit zpátky do Kazachstánu :D NO UVIDÍME, KAM POVEDOU MOJE DALŠÍ KROKY...

Poslední týden

Poslední týden jsem si chtěla užít, co nejvíce to jde a myslím, že se to fakt povedlo :)  V sobotu 17. listopadu jsem se svými studenty v jazykovce oslavila mezinárodní den studentů a zároveň náš státní svátek  - Den boje studentů za svobodu a demokracii. S českou vlajkou hrdě pověšenou na tabuli jsem jim vysvětlovala, co se u nás stalo v roce 1939 a následně pak v roce 1989. Bavili jsme se pak celkově o roli studentů ve společnosti a navzájem sdíleli naše názory o demonstracích. Bylo to opravdu velmi zajímavé.

Večer jsme s dalšími lektorkami z jazykovky měly párty, kde jsme oslavovali narozeniny našeho manažera Timura. Sešli jsme se na bytě u jedné kolegyně a jedli a pili a pili a pili. Nápojem večera byl kazašský koňak a ještě dnes, když někdo vysloví toto slovo, tak se mi udělá špatně. No, párty byla super. Z bytu, kde byl nádherný výhled na celé Almaty (fakt bomba), jsme pokračovali taxíkem do karaoke baru.  Karaoke je celkem fajn, tedy pokud zpíváte jiné než ruské písničky. Ikdyž azbuku umím, nestíhala jsem text ani číst natož se pokoušet o zpěv. Sranda však byla :D

Jo aky se mi povedlo ztratit někde diář. Jak? To vůbec nevím, prostě ho už nemám. Ikdyž byl už konec roku,  ztratit diář není taková legrace…. Je to jako byste ztratili rok svého života :(

bruslení na Medeo s Natašou, Shinar a Elmirou

Ráno jsem se probudila s mírnou bolestí hlavy a už si to mašírovala přes celé město na zastávku „hotel Kazachstán,“ odkud jsem měla jet na Medeo.  Se studentkami Elmírou, Natašou a Shinar jsme se totiž domluvily, že půjdeme bruslit na největší venkovní bruslařský stadion Medeo. Bylo to super. Pobyt na čerstvém vzduchu mi očividně prospěl. 

V pondělí celý den padal sníh, takže to večer vypadalo všude jak v pohádce. Nádhera. Byla jsem ráda, že nasněžilo, protože kromě jara jsem v Kazachstánu zažila všechna roční období. Problém byl trochu s chodníky, zvlášť s těmi do kopce a z kopce, které připomínaly spíše skluzavku. Byl však poslední týden a jen tak nic mě nerozhodilo. 

pohádkově zasněžené Almaty

Ve středu večer jsme zašly s kamarádkou Shopi do restauarce, kde jsem konečně ochutnala Bešparmak, tradiční kazašské jídlo mimo jiné složené i z koňského masa. Bešparmak znamená v překladu 5 prstů, což napodívá, čím se pokrm jí…. rukama.  V pátek jsme zase vyrazily do Amerického baru, kde jsme si daly kazašské sašliky (něco jako špíz) z jehněčího masa. MŇAM. Kazašská kuchyně mi celkem chutná. 

V sobotu 24.11 jsem měla poslední hodiny v jazykovce. Jelikož byl přesně měsíc do Vánoc (teda aspoň těch našich českých), rozhodla jsem se tento nejdůležitější svátek v roce oslavit i se svými studenty. Udělala jsem velkou mísu bramborového salátu (poprvé v životě), upekla perník, udělala rumové kuličky (bez rumu) a koupila 1l Becherovky, která byla dost drahá (v porovnání s cenami u nás…. hold jsem si připlatila za tu přepravu asi :D). Dárečky jsem pro ně sice neměla, ale za to oni měli dárečky pro mě. Od každé skupiny jsem dostala něco na památku (čepici šálu, přívěsek na klíče, tradiční hudební nástroje, tradiční nádobu na koňské mléko a bonboniéru Merci). Popravdě mě to hodně překvapilo a udělalo ohromnou radost. S každou skupinou jsem se vyfotila, abych na ně měla památku (ikdyž ne všichni přišli, protože jako tradičně každou sobotu účast na hodinách nebyla valná). Tady se můžete podívat na ty, co přišli.: foto z jazykovky

učitelé v jazykovce: Darya, Malika, Timur (manažer) a Assel

V neděli jsem nakoupila poslední dárečky, prošla si naposledy město a začala se pomalu balit. V pondělí jsem si vyzvedla výplatu a v úterý kolem 4 hodiny ráno se vydala na letiště. Všechno bylo takové smutné. Vím, že to bylo moje vlastní rozhodnutí jet domů, ale tak nějak jsem věděla, že mi Kazachstán přirostl hodně k srdci a bude mi chybět. Zatím co při odletu z ČR jsem přestala brečet hned po projdutí kontrolou, zpátky jsem brečela ještě cestou do Kyjeva…

Aby to nekončilo smutně tak vtipná historika na závěr. Ikdyž jsem na letiště přijela o 2 hodiny dříve, tak jsem málem nestihla letadlo domů. Dodneška nevím, jak se mi to podařilo.  Normálně jsem se odbavila, prošla kontrolou a vešla do velké společné čekací haly a čekala, až se na tabuli objeví číslo brány, kam mám nastoupit. Nicméně ani 15 minut před odletem ta stále nic nebylo. Nervozní jsem nebyla, protože kolem mě byla spousta lidí a letadlo před námi mělo 15 minut zpozdění. Tak jsem to vůbec neřešila a čekala. Asi 5 minut před odletem jsem zaslechla hlášení, že cestující do Kyjeva mají poslední šanci se dostat na palubu. Šla jsem se tedy zeptat, co se jako děje a zjistila jsem, že moje odbavovací hala je někde  jinde (číslo brány na tabuli pořád nebylo). Do autobusu, který nás odvážel k letadlu jsem doběhla na poslední chvíli. V tu chvíli mi ještě nedocházelo, že jsem let málem zmeškala. V autobuse bylo asi 5 cestujících a já si říkala, že je super, že nás poletí tak málo a přemýšlela, jestli se to vyplatí vypravovat tak velké letadlo pro 5 lidí…. Naivka :D Když jsme vstoupali po schůdkách do letadla, zjistila jsem, že jsme poslední cestující a že letadlo je narvané. No místo pro mě tam pořád bylo. UFFFF….

Dobré nebo špatné rozhodnutí?

Tak a je to tady. Poslední listopadový týden byl zároveň i mým posledním týdnem stráveným v Kazachstánu. Možná se divíte, zvlášť když jsem na začátku blogu psala, že tu budu rok. No… situace se změnila a já si koupila letenku zpět domů o trochu dříve. Co mě k tomu vedlo?

Důvodů bylo více. První dva měsíce byly dost příšerné, teda hlavně srpen, kdy jsem byla na bytě skoro měsíc úplně sama a nikoho jsem nepotkávala. Celkově jsem měla od pozice na národním vedení AIESEC Kazachstán asi jiné očekávání. Už ze začátku mě překvapilo, že máme byt s kanceláří v jednom, což se časem ukázalo jako nejdemotivující věc na světě. Další překvapení přišlo záhy, když jsem zjistila, že budu pracovat pouze na částečný nikoliv na plný úvazek. To, že první tři měsíce netekla teplá voda byla oproti všemu dost maličkost, ikdyž mě to taky překvapilo. Myslela jsem si, že když budu ta „international,“ tak se o mě budou starat jako o stážistu, přinejmenším mi aspoň ukážou město. Bohužel. Ačkoliv jsme měli v týmu 2 Kazachy, ani jednou nás nevzali ven, aby nám ukázali město, seznámili nás nějak s jejich kulturou. NIC! Týmová zkušenost stála taky dost za prd, ikdyž slovo tým bych v našem případě asi nepoužívala. Chvíle strávené společně (ať už na kanceláři nebo mimo) bych spočítala na prstech jedné ruky, prakticky  jsme se potkávali pouze během pondělních meetingů. Abych nebyla nespravedlivá, tak tu byly i pěkné momenty, na které nikdy nezapomenu :)

Nicméně toto nebyly důvody, kvůli kterým jsem se rozhodla jet domů. Mým největším důvodem byl můj přítel, se kterým jsem chodila 8 let. Nebylo to poprvé, co jsem odjela na delší dobu, ale až v Kazachstánu jsem si uvědomila, jak je pro mě náš vztah důležitý. A tak jsem si koupila letenku domů...

Jestli to bylo dobré či špatné rozhodnutí ukáže až čas.....A UKÁZAL :)

Návštěva Karagandy a Astany

V týdnu od 30.10 do 3.11.2012 jsme se s kolegou Anuarem vydali na „služební cestu“ do Karagandy, kterou jsme následně spojili s výletem do Astany. A jaké dojmy na mě zanechaly tyto dvě města?

Karaganda

Karaganda je čtvrté největší město v Kazachstánu. Podle statistik z roku 2009 zde žije necelý půl milion obyvatel. Vzdálenost 1000 km mezi Almaty a Karagandou lze překonat přibližně za 12 hodin vlakem. Více informací o cestování vlakem najdete v příspěvku „Tak trochu jiná realita.“ 

S Ajkou u sochy horníků - symbolem města

Karaganda je průmyslovým městem, významým především díky těžbě uhlí. Tak trochu bych ji přirovnala k naší milované Ostravě, ikdyž vzduch je zde o dost čistší. Jinak město nic moc, vlastně tu zde kromě nové mešity, katolického kostela (jediný katolický kostel, který jsem v Kazachstánu viděla) a sochy horníků, symbolem města, není. Nicméně pobyt v Karagandě byl super, zvlášť díky místním AIESECářům (hlavně Ajce) kteří se nám postarali o zábavu. Jo málem bych zapomněla .... byla jsem se podívat na místních vysokoškolských kolejích a řeknu vám "sdílené pokoje na Šmeralkách v Olomouci" jsou maximálni LUXUS!!!

Fotky i s popisky z Karagandy najdete ZDE

Astana

Astana sebrala status hlavního města Almatě v roce 1997. Nicméně historie města sahá daleko hlouběji než na konec 90. let 20. století. V roce 1830 na dnešním místě Astany vybudoval ruský car vojenskou základnu nesoucí jméno Akmola. Po roce 1954 se v Kazachstánu v souvislosti s politikou Sovětského svazu a jejím cílem zvýšení obilné produkce začaly rozorávat celiny ve stepi, které se měnily na obilná pole. Odtud nové jméno města – Celinongrad. Po získání nezávislosti v roce 1992 se město přejmenovalo zpět na Akmola. Nicméně původní název dlouho nevydržel a od roku 1997 se změnil na Astana. A co že to Astana vlastně znamená? Žádnou originalitu v tom nehledejte – v turkském jazyce (předchůdce kazaštiny) znamená slovo Astana – hlavní město. Jak jednoduché, co? :D

Rozhledna Bajterek

Astana je jedno z nejmodernějších měst Kazachstánu, opravdu přehlídka moderní architektury. Příkladem je třeba rozhledna Bajterek, která se nachází uprostřed bulváru (asi 2km dlouhém), který spojuje Prezidentský palác s nákupním centrem Chan Šatyr. Z rozhledny je krásný výhled na celou Astanu a hlavně i na stepi kolem. Astana je totiž postavena uprostřed stepí, takže není bohužel ničím chráněna, což vede k teplotním extrémům. V létě tu může být až +50°C, naopak v zimě vás překvapí mráz až -50°C. Takový menší teplotní šok jsem zažila i já. Jeden den na studeném (zato čerstvém) vzduchu mi stačil k tomu, abych se těšila na návrat do milované Almaty. 

Jediné co Astaně chybí jsou lidé…Ano, myslím to tak, jak to píšu. Ikdyž v Astaně žije přibližně 600 000 obyvatel, město je téměř liduprázdné. Celé odpoledne jsem se procházela po hlavní třídě a lidé, které jsem potkala bych spočítala na dvou rukách :) A nebylo to tím, že byla zima…. Na nedostatek lidí si stěžují všichni, kdo v Astaně kdy byli nebo zde bydlí. 

A proč se lidem do Astany moc nechce? No, sice je to hlavní město, ale centrem obchodu, kultury a vzdělávání zůstává pořád Almaty a ještě asi dlouhou dobu bude. Navíc rivalita mezi lidmi z Almaty a Astany je tak velká, že až mě to samotnou překvapilo. Kam se hrabe vztah Brňáků a Pražáků (anebo jakýkoliv obyvatel hlavního města a druhého největšího města). Většina mých studentů a kamarádů v Astaně nikdy nebyla. Příjde mi to takové divné, neznat svoje hlavní město. Ikdyž na druhou stranu kdo z Čechů byl např. v Paříži. Proč zrova Paříž? Protože vzdálenost mezi Prahou a Paříží je přibližně stejná jako vzdálenost mezi Almaty a Astanou, a to jsme pořád v jednom státě…. To jen tak pro představu vzdáleností :)

Zjistila jsem, že je celkem jedno kde cestujete, důležité je s kým. V Astaně jsem měla schůzku se dvěmi stážistkami Annou a Kamilou(obě Kazašky). Kamila pracuje jako průvodkyně Astanou, takže jsem to měla i s odborným výkladem. FAKT SUPER

Tak jak by se v Astaně líbilo vám? Fotky z hlavního města  i s popisky najdete ZDE