До свидания Россия!

Je na čase se s Ruskem aspoň na chvíli rozloučit. Celkové 4,5 měsíce strávené v největší zemi světa jsem si maximálně užila. Poznala jsem novou kulturu, nová města, nové lidí, jiné způsoby uvažování, jiné pracovní návyky a v neposlední řadě jsem si vylepšila ruštinu. 

 Moje slovní  zásoba se kromě běžných frází jako  „kolik stojí chléb“ a „jak se dostanu do…“  rozrostla i o takováto spojení:

• Budeme hrát na babu a na schovku- будем играть доганалки и приадки
• Kousl mě králík – кролик меня yкусил
• Nelechtej mě- меня не нада шикотать
• Městečko usíná a probouzí se mafie. Koho mafie zabije? . город засыпает и просипается мафиа, кого мафиа убивает?
• Pneuservis – шиномонтаж

 Nikdy nevíte, kdy se vám to může hodit 

Ani ne tak Rusko jako lidé, které jsem tam potkala mi budou chybět:  Saša, Lucy, moje dětičky z Nižního Novgorodu, Šárka, Baška, Leo, Marko, Andrew a další.

NYNÍ ALE VSTŘÍC DALŠÍM DOBRODRUŽSTVÍM!

Na závěr, jen tak pro zasmání. Jak jste na tom s ruštinou? Stejně jako pan Svěrák? :D

Česko-Slovensko: po 20 letech na 2 měsíce spolu!

Píše se rok 1993 a z jednoho malého státu se stávají 2 ještě menší.  V jednom z nich pak 5 letá Češka staví bábovičky na písku a ve druhém  tahá 3 letá Slovenka kačera na provázku. Čas plyne. Z holčiček se pomalu stávají slečny a ze slečen ….. no prostě MY! Já a Baška. Dvě studentky narozené ve stejné zemi příjíždějí na území vnitřně nenáviděného spojence, aby popřemýšlely nad vzájemnými vztahy našich, nyní již dvou rozdělených zemí. PRD! 

a la princezny na náměstí Aleksandra Něvského

Žádné přemýšlení! Na to nemáme čas! Je potřeba žít! A tak jsme žily! Dva měsíce spolu – 24 hodin denně a bylo nám dobře. Ne, dobře ne, bylo nám suprově! 

Společnost nám dělali občas i naši kolegové (většinou zápaďáci), ale popravdě moc nestíhali našemu vražednému tempu. Navíc nebyli ani z poloviny tak „retardovaní“ jako my….ikdyž Andrew k tomu měl blízko, ale to je asi tím, že je Skot :D Když jsme po měsíci v práci zjistily, že naše snažení nikam moc nevede, určily jsme si jiný cíl našeho pobytu než sehnat co nejvíce audioexkurzí. Cíl možná ještě více nereálnější než ten, který měl náš šéf! Rozhodly jsme se, že naučíme lidi v Petrohradu se smát. Cestou do práce (která mimochodem trvala 1,5 hodiny) jsme se neustále na někoho usmívaly, zpívaly si a dělaly různé blbosti (nosily na hlavně koruny s nápisem – „Ano, jsem princezna“ a podobně).Světe div se, ale občas se to i povedlo.  

s Andrewem jsme si dost rozuměly :)

Kromě klasických blbostí a propařených pátečních a sobotních nocí, jsme chodily do parku, na procházky, na koncerty, do kina,  do cirkusu,  do muzeí, na pláž…. Díky mojí znalosti ruštiny jsme se na jednom blogu dozvídaly o všech akcích pořádaných v Benátkách severu, takže jsme opravdu neměly čas se ani na vteřinu nudit. Pro ty z vás, kteří se do Petrohradu chystají a chtěli by zažít něco opravdu místního, tak mrknětě na:  http://blog-fiesta.com/ (PS: spousta akcí je zdarma).  

Taky jsme tu potkaly spoustu zajímavých lidí a to nejen Rusů. Nikdy nezapomenu na naše kolegy a kolegyně, se kterými jsme trávili asi nejvíce času a užili si nejvíce srandy. No, nebyli jsme úžasní?

Kdo mi, ale nejvíc chybí je moje spřízněná duše – Baška. Chybí mi naše zpívání česko-slovenských písniček, společné vaření,  jízda metrem, blbnutí, každodenní čtení horoskopu, dlouhé rozhovory o (vlastně ničem …však ty víš :D )….. prostě VŠECHNO! 

A na závěr, taková malá doporučení, co si fakt nenechat ujít 

Cirkus na vodě

Ruský cirkus funguje trochu jinak než ten náš.  Principál se svou družinou nemusí objíždět jednotlivá města (to by vzhledem k ruským vzálenostem snad ani nešlo) a místo toho předváějí í svá čísla v kamenné budově (prostě jako divadlo). Do cirkusu jsem chtěla už v Kazachstánu, ale jaksi to nevyšlo.

Tentokrát se poštěstilo a tak jsme se jednoho čtvrtečního odpoledne ve složení já, která nesnáším klauny, Baška, která nesnáší představení se zvířaty a Šárka vydaly do cirkusu. Ale pozor! Nebyl to lecjaký obyčejný cirkus. Byl to cirkus NA VODĚ! 

Spolu se skupinkou japonských turistů sedících naproti nám jsme zvýšili věkový průměr diváků na 10 let. To nám ale nebránilo k tomu, abychom si představení užily. Bylo to naprosto suprové. Největší záhadou ale bylo, jak to pod vodou vydržel ten pán,co táhl tu paní v leknínu. Objel s ní dokola asi 3x a ani jednou se nevynořil! Dodnes mi to vrtá hlavou. 

Ladožské jezero

Ačkoliv je v Petrohradu spousta kanálů, řek a dokonce i moře, není prakticky možné se zde v létě pořádně vykoupat. Pláže jsou dost špinavé a voda hodně mělká. A tak „koupání chtivým“ jedincům nezbývá nic jiného, než vyjet za město k některému z jerez. Já s Baškou a Leem jsme si to namířili přímo k tomu největšímu – Ladožskému.  Po hodině jízdy vlakem jsme dojeli do stanice „Ladožské jezero“ odkud to bylo na pláž coby kamenem dohodil. Voda nebyla překvapivě ani moc studená. Co nás ale překvapilo byly vlny, které sehaly až do úrovně mého pasu (a i výš). Odkdy jsou na jezeře vlny? Ikdyž potom, co jsem se v Kyrgystánu koupala v jezeře, ve kterém byla slaná voda se už nedivím ničemu. 

Guidemore .com – vytvoř si vlastního multimediálního průvodce

Říká vám něco guidemore.com? NE? No to by ale mělo! Jedná se přece o nejpopulárnější stránku s  multimediálními průvodci! 

DOBŘE. Nechme utopii a ironii stranou.  Ruský pracovní styl mi úplně nevyhovuje…to jen tak na úvod. Dle mého názoru v tom není žádná struktura a občas ani smysl. Jsou věci,které mi dodnes nejdou na rozum. No řekněte sami. Představte si, že jste začínající podnikatel a chcete rozjet projekt v oblasti multimediálních turistických průvodců. Co bude váš první krok k zahájení podnikání?

Pokud vaše odpověď zní: "udělám si průzkum trhu, abych zjistil, jestli je o moje služby zájem a jestli mám šanci v porovnání s konkurencí uspět", tak je dle příruček jak napsat podnikatelský plán a možná i podle reality správná, nicméně neodpovídá tak úplně ruské realitě. 

Teda, je pravda, že nemůžu generalizovat. Pracovala jsem jenom v jedné firmě. Ikdyž potom, co jsem 4,5 měsíce v každodenním kontaktu s ruskými obyvateli, si dovoluji říct, že to platí obecně. 

Zpět  k našemu businessu. Náš šéf Sergej (tak se jmenuje asi každý třetí Rus mužského pohlaví) je vášnivý cestovatel a podnikatel. Byl snad všude a k tomu vlastní asi 10 podniků. Jako správný podnikatel hledá nápady kolem sebe a tak ho jednoho krásného dne napadlo, že začne vytvoří webovou stránku, která bude úložištěm všech multimediálních průvodců, které si lidé pak budou moci stahovat do svých mobilních telefonů a vesele pak chodit po městech, památkách a tak. Nápad dobrý, ale….

moji kolegové z leva: Leo (Francie, Šárka (ČR) Jeremy (Belgie), Marko (Itálie), já, Samuel a Anushe (Německo) a Nathan (Čína)

Jako správný Rus chce Sergej (opět hodně zobecněno) VŠECHNO a nejlépe teď hned! Na co se zabývat strategickým managementem a soustředit se na jeden trh, když můžeme pokrýt VŠECHNO! No a tak se stalo, že Sergej prostřednictvím studentské organizace AIESEC zaměstnal 10 studentů z různých zemí, aby mu ten business rozjeli. Docela odvážný nápad svěřit studentům bez valné praxe začínající business. Celkově si to představoval jako Hurvínek válku jinak si totiž nedokážu představit, že opravdu věřil tomu, že mu 10 studentů rozjede za 2 měsíce firmu tak, aby mu už v září vydělávala.

v plném pracovní nasazení...

Nebude zde popisovat, co všechno jsme udělali , udělali špatně, neudělali a co se nepovedlo.  Já osobně jsem moc ráda, že jsem dostala takovou příležitost (jako fakt!) Kde jinde bych se dozvěděla,  jak se TO NEDĚLÁ? Během těch 2 měsíců jsem se  pokusem „zkouška- omyl“ naučila spoustu nových věcí, přes práci s tabletem až po principy tvorby marketingové soutěže.  

A O TOM TO JE!... NEBO SNAD NE? 

Petrohrad – я тебя очень люблю

Ermitáž, Aurora, Petropavlovská pevnost,  Chrám Vzkříšení Ježiše Krista, Kazaňská katedrála, Něvský prospekt, Dumská ulice,  Něva, otevírací mosty, vodní kanály, bílé noci,  okolo 100 ostrovů, krásné metro, nepříjemní lidé, Finský záliv….to a mnohem víc je Petrohad. 

NÁDHERA!  Video je sice fajn, ale neukáže vám jaké to je se projít po Něvském prospektu, zažít tlačenici v metru, zapařit na Dumské, popít krepkové pivo (9%) v parku, ochutnat Boršč ve jídelně s výhledem na Kazaňskou katerdrálu, navštívit Ermitáž, najít zde kamarády z různých koutů světa,strávit noc na pláži v době letního slunovratu… Po tomhle všem si pak možná řeknete (stejně jako já), že Petrohrad  je nejhezčí město, jaké jste kdy viděli.  Ano, byla jsem v Paříži a přesto si na svém názoru trvám! 

Omlouvám se pravidelným čtenářům, kteří si zvykli na to, že o každém městě,kde jsem byla napíšu něco o jeho historii a architektuře. Dnes tomu tak nebude. Povídání o Petrohradu by totiž vydalo na samostanou knihu. Nicméně čtenářům dychtícím po poznání, doporučuji tento blog:  Poznej Petrohrad

S Andrewem (Skotsko) u Aurory

s Baškou na otevírání mostů - za námi ten nejznámější - Trocký (zrovna v rekonstrukci)

Blbnutí v parku

Více fotek (oficiálních i neoficiálních) z Petrohradu, najdete zde

Na skok doma

V pátek 24.5. byl tzv. posledním zvonkem ukončen školní rok v Nižním Novgorodu. Děti se rozutekly na prázdniny a já se pro změnu vydala domů, do ČR. Ovšem ne na dlouho…

Ještě než se pustím do líčení nových zážitků, zastavila bych se u posledního zvonku a ve stručnosti vám popsala, jak tato akce vypadá. Je to hodně podobné našemu poslednímu zvonění. Stejně jako u nás, jsou středem pozornosti maturanti, tedy žáci 11 třídy. Na rozdíl od našich tradic, kdy si maturanti připravují kulturní pásmo pro zbytek školy, to v Rusku funguje naopak. Začíná se představením 1. třídy a tak to pokračuje dál a dál až do třídy 10. Fantazii se meze nekladou, a tak můžete být svědky tanečních a hudebních vystoupení nebo zábavných scének. Celé pásmo, které v naší škole trvalo skoro 3 hodiny (upozorňuji, že všichni žáci, i ti nejmenší celou dobu stáli, protože nebyli k dispozici židličky) bylo zakončeno předáváním šerpy maturantům od loňským absolventů. Předáním šerpy se z maturantů stanou absolventi (выпустници). To je ovšem trochu zavádějící, protože ještě týden potom je čeká jednotná státní zkouška (maturita). 

žáci z vyššího stupně naší školy

Za zmínku stojí ještě vysvědčení pro ostatní ročníky. To v Rusku neexistuje. Žáci si domů neodnáší žádný list papíru, jako tomu je u nás. Známky si jednoduše učitelé předají z notýsku do notýsku a tím je postup do dalšího roku zpečetěn. 

To asi tak vše k ruskému školství

Cestou zpět do ČR jsem využila času při čekání na letadlo prohlídkou Moskvy. No popravdě, nic moc. Moskva se mi opravdu nelíbila. Asi ani ona mě nemá ráda. Když jsem tam byla poprvé, byla hrozná zima a nyní zase pro změnu celý den pršelo. Navštivila jsem Lomonosovu univerzitu. Dovnitř mě nechtěli pustit, protože nejsem jejich student. Na to, že byl všední den a univerzity končí až koncem června, tam bylo prapodivné mrtvo. Kromě kachny s kachňaty jsem skoro nikoho nepotkala. Na Rudém náměstí byl už trochu větší frmol. Když jsem se v turistickém centru ptala, co mi doporučí k navštívení, byli zaměstnanci mou otázkou tak zaskočeni, že mi nedokázali poradit. Obešla jsem tedy Rudé náměstí dokola, podívala se na Kreml a věčný oheň a tím moje prohlídka Moskvy skončila. 

Trochu zmoklá na Rudém náměstí

Na letišti mě čekalo nemilé překvapení. Náš let byl o 5 hodin zpožděn, a tak jsem do Vídně přiletěla až kolem 10 hodiny večer. To byl docela problém, protože poslední autobus do Brna odjíždí kolem 9. Naštěstí jsem se ještě na letišti v Moskvě seznámila s nějakým  manažerem z Čech, který mě hodil do Brna. Tam na mě čekali už naši. 

Abych po Rusku moc dlouho nesmutnila, vydala jsem se hned brzo ráno na ruskou ambsádu požádat o nová víza. Už jsem věděla, co dělat a tak to šlo docela rychle.  Když jsem přecházela v Praze přes Vltavu, připadala mi jako malinký potůček (nemůžete se mi divit, byla jsem zvyklá jezdit každý den přes Aku a dívat se na Volhu). Nicméně se tento „potůček“ během týdne vydatných děštů rozvodnil natolik, až jsem se bála, že se nedostanu na letiště. 

Lomonosova univerzita

Jo,  málem bych zapomněla. Kromě Moskvy mě nemá rád ani můj foťák. Nejdříve si doma zapomenu nabíječku a odjedu si s vybitou baterkou vesele do Ruska. Načež ho po návratu zpátky nechám ve vlaku. Tentokrát jsem už měla smůlu a na rozdíl od mého telefonu (který jsem nechala v RegioJetu) se ke mně můj foťák nevrátil. Buď si stále vesele jezdí na trase Praha- Ostrava nebo s ním už vesele fotí někdo jiný .

Týden doma hrozně rychle utekl, takže než jsem se nadála už jsem seděla v letadle směr Petrohrad.